Vážení přítomní,
děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.
V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.
Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.
Jména těchto popravených zde můžeme číst jen díky úsilí řady historiků z konce dvacátého století. Komunisté chtěli zašlapat památku obětí svých justičních vražd i po smrti. „Jsi nula, nemáš jméno, nikdo si na tebe nevzpomene.“ Takhle byli schopni komunističtí vyšetřovatelé deptat ty, které vyslýchali. A takhle vůči nim postupovali i po jejich smrti.
Mezi zdejšími obětmi komunistické perzekuce je hrdina druhé světové války, který bojoval za naši svobodu z Anglie. Odpočívají zde a na spravedlnost, která není z tohoto světa, tu čekají vzdělaní a schopní lidé. Občansky a politicky kompetentní osobnosti, které mohly další desítky let dávat svou energii, schopnosti a um české společnosti. A nemohly, protože jejich životy komunisté nemilosrdně zmařili.
Jsou mezi nimi zralí muži v nejlepších letech. I mladí muži ve věku absolventů vysokých škol.
Jaroslav Blahník, Miroslav Chmelař. Oba popravení ve věku třiadvaceti let. Josef Charvát, Vratislav Polesný, Zdeněk Profous, Oldřich Sklenička – všichni popravení v šestadvaceti.
Jsme tady, abychom důstojně uctili památku obětí komunistického teroru. Naše dnešní svoboda nebyla zadarmo.
Není ale výprodejem naší těžce dobyté svobody skutečnost, že právě v těchto dnech a bez jakýchkoliv skrupulí – dokonce se vřelým doporučením z Hradu – vzniká vláda s pomocí komunistické strany? Není to plivanec do tváře obětí, jimž jsme se přišli poklonit?
Chci zde hlavně široké veřejnosti připomenout zákon číslo 198 z roku 1993 – o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V jeho úvodu čteme:
„Komunistická strana Československa, její vedení – a členové – jsou odpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989 … Za vědomé porušování lidských práv a svobod. Za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů … Zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům.“
Zákon má jen devět paragrafů, je pořád platný. A bude dál platný v té míře, v jaké ho budou ctít politici i občané.
Kam jsme se to ale za pětadvacet let dostali? Kam jsme se dostali od první hlavy České republiky, která dávala komunistům jasně najevo, že patří do izolace? – Až k prezidentovi, který jede na komunistický sjezd poděkovat za podporu, kterou mu soudruzi vyjádřili v přímé volbě? Mluvme jasně: Dokud skalní komunista neprojeví lítost nad zločiny minulého režimu, nemůže být řeč o tlusté čáře. Není odpuštění bez pokání.
Je tu ovšem otázka svědomí a otázka nenávisti. S pojmem svědomí pracovali v době gulagů i komunisté – oni mluvili o revolučním svědomí. Tak to ale nemyslím. Mám na mysli svědomí jako vnitřní hlas, jenž nám říká, co je dobré a co je špatné. I komunisté mají možnost změnit své smýšlení. Alexandr Solženicyn napsal:
„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. … V průběhu života se v lidském srdci tato čára přemísťuje. Jednou je zatlačena jásajícím zlem. Podruhé uvolní prostor procitajícímu dobru. Jeden a týž člověk bývá v různých dobách svého života a v různých životních situacích naprosto rozdílným člověkem. Jednou má blíž k ďáblu. Jindy zas k světci.“
Přes všechno rozhořčení, které námi na tomto místě při vědomí komunistických zločinů cloumá, nesmíme nenávidět. Nenávistí bychom se jenom sami ničili a užírali.
Pusťme se s ještě větší silou a odhodláním do něčeho jiného. V mnoha městech a obcích stojí drobné památníčky – nebo visí pamětní desky – obětem druhé světové války. Stalo se, že komunistický režim upřednostňoval oběti z řad komunistické strany – a nepřipomínal osobnosti, které k soudruhům nepatřily.
Připomínejme poctivě a nahlas i nekomunistické oběti druhé světové války a oběti komunistického režimu tam, kde žijeme. Ve městech, v obcích, v městských a obecních kronikách. Ve školách, v médiích, na ulicích. Ve veřejném prostoru, v lokálním tisku i v zastupitelstvech.
Využijme co nejplněji času, který zbývá pamětníkům strašných událostí padesátých let. A zaznamenejme jejich svědectví. Jejich moudré postřehy k tehdejším událostem i k dnešní situaci.
Věřím, že se přitom naučíme mnohé i o sobě. A že to bude ta nejlepší prevence vůči autoritářským, nedemokratickým a parlamentem pohrdajícím tendencím, s nimiž jsme dennodenně konfrontováni dnes.
Děkuji vám za pozornost.
Renata Chmelová
Projev na pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu v areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole (Památník obětem komunismu), sobota 12. května 2018.