Projev při uctění památky Vasyla Makucha

Vážení přítomní,

setkáváme se po roce znovu u Makuchovy lávky, kterou jsme loni slavnostně otevřeli. Chceme si opět s úctou připomenout jednu konkrétní oběť lidského života a připomenout důvody, pro které Vasyl Makuch položil svůj život.

Ale nejsme tu jen pro vzpomínání. Historie pro nás bude jen tehdy užitečnou knihou příběhů, pokud se v ní naučíme číst a pokud si uvědomíme, že některé příběhy z minulosti se v jiných kulisách dějí i v naší přítomnosti.

Rok 1968 byl rokem mnoha nadějí, ale i rokem těžké beznaděje a deziluzí. Generace mých rodičů, která je generací prarodičů současných žáků základních škol a studentů středních škol, hleděla s nadějí na tzv. obrodný proces v Československu 1968.

Jakékoli šance na demokracii, občanský i ekonomický vzestup, svobodu a především vládu ve svých vlastních rukou však v srpnu 68 rozdrtily sovětské tanky. Připomeňme si, že následná sovětská okupace trvala necelých 23 let, tedy skoro čtyřikrát déle než okupace nacistická. Poslední sovětská vojska opustila naši zemi až v červnu 1991.

Do potemnělé a beznadějné situace podzimu roku 68 a zimy 69 vstupuje mimořádnými činy několik mužů v různých zemích střední Evropy.

8. září 68, ani ne 20 dní po invazi sovětských vojsk do Československa, se ve Varšavě na stadionu upaluje otec pěti dětí, devětapadesátiletý Ryszard Siwiec /rišart sivěc/.

5. listopadu 1968 se v Kyjevě pro svobodu ukrajinského národa zapaluje jedenačtyřicetiletý Vasyl Makuch. Kromě svobody svého vlastního národa podle dochovaných svědectví vykřikl také větu: „Pryč s okupanty Československa!“

16. ledna 1969 – v době po všech stránkách zcela depresivní – se na Václavském náměstí v Praze upaluje Jan Palach. Hořící pochodeň č. 1 – nebo jak jeho oběť nazvala režisérka Agnieszka Hollandová – „Hořící keř“.

25. února 1969 jej následuje „pochodeň číslo 2“ Jan Zajíc. Obětí v naší zemi bylo víc a bohužel se na ně zapomíná: Josef Hlavatý v Plzni, Evžen Plocek v Jihlavě.

Jak tyto činy hodnotit? Jak se k nim stavět? Co si z nich vzít pro dnešek?

Byly to mimořádné oběti. Byly to burcující činy, bez kterých by patrně leckterá záda byla předem ohnutější, leckterá spolupráce s totalitním režimem snadnější, leckterý občan přizpůsobivější totalitní moci. Byly to činy a oběti jednorázové, ale ze všech těchto obětí vzešlo něco nového, silného a nezdolného.

Z Šiwiecovy oběti se rodí nekompromisní boj Poláků za vlastní samostatnost bez sovětské asistence. Z Palachovy oběti se zrodil Palachův týden v roce 1989, předzvěst velkých

společenských změn a pádu komunismu. Věřím, že i oběť Vasyla Makucha přispěla k nynější obrodě ukrajinské občanské společnosti, ukrajinské politiky a Ukrajiny jako hrdého, nezdolného a samostatného státu.

Odkaz těchto obětí, které vykřikly JASNÉ NE sovětské okupaci, je aktuální i dnes.

Ráda zde znovu připomenu, že Makuchova lávka je užitečnou stavbou, ale v nenápadné čtvrti. Určitě ji nenajdeme v žádném průvodci Prahou.

Obdobně i naše péče o svobodu, naše odpovědnost za sebe, za naše rodiny, za město, ve kterém žijeme, i za stát, jehož příslušníky jsme, se odehrává většinou v šedi a mlze našich každodenních životů.

Zlomové okamžiky dějin nepřicházejí náhle. Připravují se dlouhodobě, jako vyústění procesů, na které máme – sice malý, ale bezprostřední – vliv i my.

Jako členka zahraničního výboru Senátu se znepokojením sleduji neustávající snahu Ruské federace obnovit svůj vliv v zemích bývalého východního bloku. Samozřejmě i na Ukrajině a u nás. Za poslední léta se nezměnilo skoro nic na ukrajinském Donbasu. Zdejší konflikt postupně zamrzá, okupovaný Krym zůstává Putinův. U nás jde o měkčí, ale o to nebezpečnější způsoby hybridního boje. Financování podivných médií, podpora politických stran a hnutí usilujících o rozbití Evropské unie, pozvánky pro podivné lidi na oslavy státní samostatnosti. Atd. Atd.

Přesto nikdo z nás zatím nežije v zoufale bezvýchodné situaci roku 68 a 69. Máme prostor budovat stát se silnými institucemi. Stát se spravedlivě rozhodujícími nezávislými soudy. Společnost s kvalitní ekonomikou, s nezkorumpovanou státní správou a samosprávou.

Máme na to čas, prostor i příležitosti. Prosím, abychom těchto příležitostí využívali, abychom je nepromarňovali. Abychom nemysleli jen na osobní prospěch, ale aby každý z nás pamatoval na to, co může zlepšit ve svém okolí. Přemýšlejte i o vstupu do veřejného života. To všechno je dobrý začátek pro to, aby se podobné velké oběti nemusely opakovat.

Děkuji vám za pozornost

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *