Domov pro lidi s PAS není luxus

Domov pro lidi s PAS není luxus. Je to bezpečné a důstojné místo k životu - a právě takových míst je zoufale málo.

Informace o hrozícím konci Domova Mikasa v Ostravě pro lidi s poruchou autistického spektra a chováním náročným na péči mě zasáhl lidsky i profesně.

Vyjadřuji podporu sociální službě, jejím pracovníkům, rodinám a především lidem s PAS a chováním náročným na péči, kterých se tato situace přímo týká.

V Diakonii Praha provozujeme Domov Daniela pro stejnou cílovou skupinu i stejným počtem klientů. Z vlastní zkušenosti proto mohu potvrdit: tato péče je mimořádně personálně, odborně i finančně náročná. Prostředky na její provoz nejsou žádný komfort. Jsou to náklady nutné k tomu, aby služba mohla fungovat bezpečně, důstojně a odborně.

Těchto zařízení je v ČR velmi málo. A případ Mikasy ukazuje, jak křehké jsou i kapacity, které už existují.

Zároveň ale musíme mluvit i o druhé straně problému: co se stane, když někdo chce takovou kapacitu vytvořit.

Máme připravené rozšíření Domova Daniela. Nejde o myšlenku na papíře. Máme stavební povolení, součinnost kraje v podobě potvrzení provozního financování. Tedy přesně to, co bývá u těchto služeb klíčové: kdo zaplatí provoz.

Přesto nemůžeme čerpat národní investiční zdroj na výstavbu. Narážíme na materiálně-technický standard MPSV pro poskytování sociálních služeb - konkrétně na počet lůžek pod jednou střechou a na vzdálenost dalších služeb v budově, přestože jsou stavebně oddělené a rozhodně nejde o návrat k ústavní péči.

Standardy mají chránit klienty. Mají bránit vzniku velkých ústavních zařízení. To je správně. Ale nesmí se stát mechanickou překážkou tam, kde vzniká odborná, bezpečná a potřebná služba pro lidi, pro které dnes systém téměř nemá místo.

Pokud stát ví, že těchto služeb je málo, a zároveň jeho pravidla brání projektu, který má stavební povolení i potvrzené provozní financování, není to problém jednoho poskytovatele. Je to systémová chyba.

Domov Mikasa nesmí být jen další smutný příběh. Měl by být varováním, že nestačí mluvit o potřebnosti péče. Potřebujeme pravidla, která udrží existující služby — a umožní vznik nových.

Pevně věřím, že odpovědní politici si vážnost situace uvědomí a najdou řešení, aby Domov Mikasa mohl být dofinancován a dál fungovat. Protože v tomto případě nejde jen o jednu službu. Jde o osm lidí s PAS a chováním náročným na péči, jejich rodiny a také o signál, zda náš systém umí podržet ty nejzranitelnější právě ve chvíli, kdy to nejvíce potřebují.

Udržet existující kapacity a umožnit vznik nových musí být společná odpovědnost státu, krajů i poskytovatelů.