Odvahu si někdy přivezete z cesty
V Diakonii máme jednu tradici, kterou mám čím dál raději. Ředitelky a ředitelé jednotlivých středisek vyrážejí společně na Tour de Diakonie a navštěvují služby kolegů v jiných částech republiky.
Nejezdíme se jen podívat na nové budovy nebo na to, jak má kdo zařízenou službu. Mnohem důležitější je možnost mluvit spolu otevřeně. Co se povedlo. Co bylo těžké. Co bychom dnes udělali jinak. Jak jsme sháněli lidi, peníze, partnery. A někdy také jak jsme vůbec našli odvahu do něčeho se pustit.
Pro člověka, který vede organizaci, je to podle mě nesmírně cenné. Není dobré zůstat uzavřený jen ve vlastním světě a řešit pořád stejné problémy stejným způsobem. Potřebuji vidět, co funguje jinde, ptát se proč a přemýšlet, co z toho můžeme přenést k nám.
Služby, které vyrostly z místních komunit
Letos jsme projížděli Vysočinu a jižní Moravu. A znovu jsem si velmi silně uvědomila jednu věc, kterou člověk při každodenním řízení velkého střediska snadno přestane vidět.
Za mnoha dnešními službami Diakonie stojí desítky let práce místních evangelických sborů a lidí kolem nich.
Nebyla na začátku velká organizace s hotovým investičním plánem. Byla konkrétní potřeba v konkrétním místě. A několik lidí, kteří si řekli, že s ní chtějí něco udělat.
Postupně hledali prostory, peníze, spolupracovníky a podporu okolí. Některé projekty rostly roky. Jiné se několikrát proměnily, než získaly dnešní podobu. A právě tahle vytrvalost na mě během celé cesty působila možná nejsilněji.
Profesionalita sociální služby je samozřejmě nezbytná. Stejně důležité jsou ale její kořeny. Vědomí, proč služba vznikla, komu má pomáhat a že za ní stojí lidé, kterým její existence dává smysl.
Vendolí a odvaha začít
Nejvíc ve mně z letošní cesty zůstalo Vendolí.
Vznikl tam komunitní domov pro seniory, do jehož vybudování se místní pustili, přestože na začátku neměli jisté všechny finanční zdroje. Dokázali postupně spojit různé možnosti financování a získat pro svůj záměr také soukromou podporu.
A právě to mě přimělo přemýšlet.
Když vedete organizaci, je samozřejmě správné počítat, plánovat a hlídat rizika. Ostatně bez toho se dobrá sociální služba dlouhodobě provozovat nedá.
Jenže někdy může přijít chvíle, kdy máte jasně pojmenovanou potřebu, připravený projekt – a obvyklá cesta k jeho uskutečnění prostě není dostupná.
Co pak? Čekat, až se podmínky jednou změní? Nebo začít hledat jinou cestu?
A tady se mi Tour de Diakonie propojila s Domovem Daniela
V našem Domově Daniela v Praze chceme rozšířit kapacitu o dalších devět míst pro lidi s poruchou autistického spektra.
Nejde o neurčitou představu, co bychom někdy chtěli udělat. Máme připravený projekt. Máme stavební povolení. Víme, co potřebujeme vybudovat a proč. Investice představuje přibližně 30 milionů korun.
Současně ale kvůli nastavení pravidel nemůžeme pro tento projekt využít národní investiční financování. O této překážce jsem už dříve podrobně psala a nechci ji znovu celou rozebírat.
Dlouho jsem ji vnímala především jako zásadní limit projektu.
Po letošní Tour de Diakonie o ní přemýšlím trochu jinak.
Neznamená to, že máme zítra vyhlásit sbírku a pustit se bezhlavě do stavby. Znamená to ale, že chci začít vážně prověřovat, zda pro Domov Daniela dokážeme sestavit jiný model financování. Jestli dokážeme spojit různé zdroje, najít partnery a postupně vytvořit cestu, která dnes na první pohled není vidět.
Možná se ukáže, že to nepůjde. Ale myslím, že odpovědností vedení není jen dobře spravovat to, co už máme. Je také potřeba hledat cestu tam, kde vidíme jasnou potřebu a máme připravené řešení.
A právě to si letos z Tour de Diakonie odvážím nejvíc.
Ne další seznam nápadů.
Spíš trochu větší odvahu přestat některé překážky považovat za konečnou odpověď.
