Čtyři jména, na která Praha 10 nesmí zapomenout
Pokračování textu Čtyři jména, na která Praha 10 nesmí zapomenout
Archiv pro štítek: pieta
Renata Chmelová: Srdcem pro Republiku
V září 2022 vychází e-kniha Srdcem pro republiku jako shrnutí práce senátorky Renaty Chmelové a jako součást její senátní volební kampaně.
Královna Alžběta II. byla příkladem pro nás všechny
Pokorná, odolná a sloužící. Z fotografií Alžběty II. se mi jako první vybaví ta, kde ještě není královnou, ale slouží svému lidu během 2. světové války. Tam, kde bylo potřeba. Jako královna také promlouvala tam, kde to bylo třeba.
Připomeňme si dvě citace.
Pokračování textu Královna Alžběta II. byla příkladem pro nás všechny
Osmdesáté výročí květnových a červnových událostí roku 1942
Vážení přítomní,
těší nás, že si můžeme letošní výročí konce 2. světové války připomenout právě zde, ve Strašnicích, jednak u Sokolovny v Saratovské ulici, jednak zde v Kralické, v budově sboru Českobratrské církve evangelické.
Zavedli jsme na radnici zvyk navštívit každý rok jiné místo spojené s koncem války a hrdinstvím našich lidí. I místa málo známá, málo frekventovaná.
Pokračování textu Osmdesáté výročí květnových a červnových událostí roku 1942
Projev k uctění památky španělských a francouzských občanů popravených v pobočkách koncentračního tábora Flossenbürg v Hradištku u Štěchovic a Vrchotových Janovicích
Vážení rodinní příslušníci, vážený zástupci ambasád, vážený pane řediteli památníků Flossenbürg, vážení představitelé pražských samospráv, vážené dámy a pánové,
stojíme u památníku s názvem Smutné jaro, díla českého sochaře Josefa Wagnera z roku 1942. Bronzová socha mladé dívky připomíná tisíce obětí druhé světové války. Připomíná památku nejen hrdinů odboje, ale všech lidí, kteří na našem okupovaném území zemřeli v důsledku zvěrstev tehdejšího nacistického režimu.
Havlovský poesiomat
Vážení přítomní,
Oblíbeným výrazem prezidenta a dramatika Václava Havla bylo slovo paradox.
A paradoxem je nepochybně i umístění poeziomatu na hřbitov.
Poeziomat – MLUVÍCÍ ROURA – se rozezní tam, kde dominantním jevem je ticho. Rozezní se, aby inspirovala, rozezní se, aby nerušila, ale dala směr.
Po Malvazinkách s texty Jana Nerudy, Mejly Hlavsy nebo Ladislava Klímy otevíráme poeziomat tady na Vinohradském hřbitově s poselstvím Václava Havla a slovy Jiřího Šlitra, Jaroslava Foglara či Petra Nováka.
Ale zpět k paradoxům.
Československá obec legionářská ocenila zástupce MČ Praha 10
Uctění památky Vasyla Makucha
Vážení přítomní,
setkáváme se na tomto místě někteří už potřetí.
Důvod naší přítomnosti zde je stále stejný.
Chceme si připomenout oběť života jedenačtyřicetiletého Vasyla Makucha, který se 5. listopadu 1968 stal v Kyjevě živou pochodní pro svobodu ukrajinského národa. Podle věrohodných svědectví zněla jedna z vět, kterou Vasyl Makuch vykřikl: „PRYČ S OKUPANTY ČESKOSLOVENSKA!“
A právě proto trvám, jako představitelka místní samosprávy i jako členka Senátu, na tom, aby zde veřejně byla přítomná pamětní deska věnovaná tomuto muži.
Tato deska připomíná minulost, na kterou nelze zapomenout.
Tato deska také připomíná přítomnost, ve které žijeme.
Křivdy a škody způsobené sovětskou okupací Československa mezi lety 1968–1991 byly nezměrné, bylo zlikvidováno nesčetně jednotlivých lidských osudů, plánů, vztahů a celých rodin.
O to více je třeba si připomínat ty, kteří nemlčeli, a obzvláště ty, kteří nemlčeli v zemích, odkud přijeli „vojáci v hranatých železných maringotkách“, jak zpívá Karel Kryl.
Děkujeme Vasylu Makuchovi, že nemlčel.
Děkujeme za jeho oběť a budeme si ji tady i nadále připomínat.
Chceme také bdít nad tím, aby se dějiny podobně ošklivým způsobem neopakovaly. To je výzva Vasyla Makucha.
Kéž se nám i Ukrajině daří posilovat demokracii, udržovat funkční demokratické instituce, jako jsou soudy, svobodná média, samosprávy. Kéž se daří nám i Ukrajině prosazovat spravedlivé a transparentní uspořádání společnosti i hospodářství, které slouží všem občanům, a ne zájmům jen vybraných lidí.
Děkuji za pozornost.
Renata Chmelová
senátorka Parlamentu ČR
starostka MČ Praha 10
Připomínka obětí nacismu
I letos jsem v areálu strašnického krematoria za
Senát Parlamentu ČR připomněla oběti nacismu.
Buďme vděční těm, kteří z lásky k druhým a z lásky k naší vlasti položili za svobodu budoucích generací svůj život. Jejich památka nás zavazuje, abychom hájili svobodu a demokracii a abychom se snažili společnost spojovat, ne rozdělovat.
Památka obětí romského holocaustu
Vlajky na veřejných budovách mají upozorňovat na podstatné věci.
Romská vlajka v Praze 10 i na jiných místech v naší zemi znamená připomenout si s úctou povraždění 3000 Romů v koncentračním táboře v Osvětimi.
Nacisté zde v noci z 2. na 3. srpna 1944 zlikvidovali tzv. rodinný cikánský tábor.
V koncentráku v Auschwitz zahynulo kvůli nacistickému běsnění 20 000 Romů a Sinthů. Z dnešního Česka zmizelo během války celkem 6000 našich romských spoluobčanů. Zatímco židovské i české oběti byly s pietou připomínány prakticky od konce války, vyklizení prasečince v Letech u Písku na místě romského koncentračního tábora doprovázely více či méně hrozná až hrůzná zpochybňování, „ekonomické analýzy“ atp.
Tváří v tvář 326 romským obětem v Letech u Písku, tváří v tvář cílené likvidaci romské inteligence, tváří v tvář pokusům současných falešných vlastenců stavět národní a občanskou pospolitost ne na občanských ctnostech, ale na příslušnosti k národu a kmenu a na nenávisti k cizím, k Romům atd. je třeba symbolicky zvednout hlas a romské oběti si zvláštním způsobem připomenout.
Sama si v tichosti připomínám oběti války z Prahy 10 i statečnost odbojářů. Romský holocaust je pro mne věc, na kterou slova nestačí. Vzpomeňte na ně prosím uprostřed léta i Vy.
Zachovat své čestné lidské jméno
Byla jsem se dnes poklonit památce Milady Horákové. Na místě, kam se za ní už nechodí: u nás na Desítce, v urnovém háji strašnického krematoria. Pamětní desku Miladě Horákové zde na společném pohřebišti nechala odhalit Konfederace politických vězňů na počátku 90. let. Její symbolický hrob poblíž baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě vznikl až později.
Chtěla jsem být sama a přemýšlet o ní. O jejím životě, o justiční vraždě spáchané před 70 lety.
Četla jsem několikrát dopis Milady Horákové svým blízkým na rozloučenou. Tolik odvahy, síly, lásky k blízkým i k těm, za něž bojovala. Tolik víry, která se umí odevzdat do Božích rukou…
Milada Horáková byla člověkem z jednoho kusu. Manželka, maminka, politický lídr schopný vést tvrdý, ale čestný politický boj, ale i bytost obdařená empatií. Pro ni to byl boj PRO něco a ZA někoho, nikoli PROTI něčemu a ZA sebe.
Velmi jí záleželo na zlepšování životních podmínek i příležitostí žen. Věnovala se ve veřejném prostoru důsledně tomu, čemu dnes říkáme slaďování rodičovské a pracovní role. V poválečném období hájila důsledně demokratické poměry, měla blízko k prezidentu Benešovi.
Byla tak velký formát, že si ji komunisté po Únoru 1948 vyhlédli, aby ji brutálně obětovali. Aby národu ukázali pěst a násilí. Aby z občanské společnosti, z jednotlivců, z nás všech vyhnali naději na znovunastolení demokratických poměrů.
Podařilo se jim to? Zčásti jistě ano, ale ne zcela a právě v tom je naše naděje.
Lidé jako Milada Horáková odolali, zůstali pevní, nerozežrala je vnitřní nenávist. Lidé jako ona, jako Josef Toufar, jako stovky politických vězňů, odpykávajících si v součtu tisíce let nespravedlivých trestů, nám zůstali v paměti. Stojíme u jejich památníčků, vyslovujeme jejich jméno, čteme si v jejich písemnostech, inspirujeme se jejich životem, nezdolností, ochotou nasadit svoje síly ve prospěch druhých lidí.
Milada Horáková napsala poslední dopis svého života. Čteme v něm obyčejné, nesmírně silné věty:
„Uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří!“
„Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte!“
„Nejsem bezradná a zoufalá. Nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.“
„Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu.“
„Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal.
„V boji se padá, a co je jiného život než boj.“
„Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.“
Abych zachovala své čestné lidské jméno. Tak ať se stane, tak ať se děje, tak ať se daří.
Renata Chmelová
LIST MILADY HORÁKOVÉ z 27. června 1950 Praha-Pankrác věznice
- VI. 1950, 2 1/2 hod
Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče – mám z Tebe radost – jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. – Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest – buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. – Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. – Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina – žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi!
Jsem jen a jen Vaše
Milada
Den vítězství na Praze 10
Připomněla jsem události spojené s Pražským povstáním v květnu 1945 u památníku na podestě Husova sboru na Vinohradech.
Nestrpět porobu. Ani dnes
Seriál historika Jindřicha Marka k výročí Pražského povstání klade důraz na naše vlastní, často pozapomenuté hrdiny. Ano, Květnové povstání bylo opravdu významným, dobře zorganizovaným projevem vůle našich občanů zbavit se nacistického moru i za cenu vlastního života. Téměř okamžitě po tomto vzepětí ale do hry vstupuje geopolitické vměšování Rusů. Jeho následky řešíme dosud – naposledy my v zahraničním výboru Senátu.
Tomáš Garrigue Masaryk 170: MÁME ŠTĚSTÍ
K 170. výročí narození našeho prezidenta osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka.
(foto ze sousedské výsadby záběhlické Lípy Svody k 100 letům naší Republiky)
Projev k výročí 30 let svobody – Dům Barikádníků Praha 10
[Komponovaný večer žáků ZŠ Brigádníků, kteří rekonstruovali pochod studentů z Albertova na Národní a strašnických Sokolů připomínající jejich odkaz. Moc si vážím, že jsem tento večer mohla zahájit… ]
Milí studenti, vážení rodiče!
Děkuji Vám ze srdce za Vaše pozvání.
Je to pro mě velká čest a přiznám se, že mluvit tady v „Barikádě“ o 17. listopadu 89 je pro mě podstatně obtížnější úkol než mít řeč jinde a jindy, třeba v Senátu.
Pro nás starší je 17. listopad 1989 naprosto klíčovým životním okamžikem.
Pokračování textu Projev k výročí 30 let svobody – Dům Barikádníků Praha 10
Projev při uctění památky Vasyla Makucha
Vážení přítomní,
setkáváme se po roce znovu u Makuchovy lávky, kterou jsme loni slavnostně otevřeli. Chceme si opět s úctou připomenout jednu konkrétní oběť lidského života a připomenout důvody, pro které Vasyl Makuch položil svůj život.
Den vzniku samostatného Československa na Praze 10
Letošní výročí Dne vzniku samostatného Československa si naše městská část připomene položením věnců na různých památných místech spjatých s touto dějinnou událostí napříč Prahou 10.
Pokračování textu Den vzniku samostatného Československa na Praze 10
Památný den Sokolstva: pietní akt u vršovické sokolovny
Vážení přítomní, dámy a pánové, bratři a sestry Sokolové!
Děkuji upřímně za vaše pozvání a za možnost připomenout si s vámi 8. říjen – poprvé takto oficiálně v Praze 10 – jako Památný den Sokolstva. Sokolové vždycky bojovali za svobodu a demokracii. Byli věrní naší republice. Budovali náš stát, spoluutvářeli svou domovinu, svoje okolí.
Pronásledovali je nejdřív nacisté a poté i komunisté. Sokolové byli praví vlastenci: ne pusou jako mnozí pseudovlastenci dnes, ale činem a prolitou krví.
Při akci „Sokol“ v noci ze sedmého na osmý říjen 1941 bylo zatčeno devět stovek funkcionářů Sokola a deportováno do koncentračních táborů. Sokolům byl zabrán veškerý majetek a Česká obec sokolská rozpuštěna. Byla to promyšlená likvidační akce Reinharda Heydricha.
Už předtím, 27. září 1941, byl zatčen předseda protektorátní vlády spolupracující s prezidentem Benešem v Londýně – generál Alois Eliáš, který se narodil pár domovních bloků odsud ve Francouzské ulici. Den poté, na svátek sv. Václava 28. září 1941, byl vyhlášen výjimečný stav. Sokolové však nerezignovali. Věděli, že tyranu Heydrichovi je zapotřebí, byť v oslabení, aktivně čelit. Některé z nich si teď připomeňme.
Manželé Šenoldovi ve Vršovické 882/12 hostili konspirační schůzky sokolských odbojářů. Byli zastřeleni 26. ledna 1943 odpoledne v Mauthausenu.
Rostislav Hrnčiřík, člen vršovického Sokola a kavárník v budově místní sokolovny, spolu s manželkou Boženou obstarával parašutistům z Anglie potravinové lístky. On byl v Mauthausenu zastřelen 22. října 1942, ona udušena ve zdejší plynové komoře 26. ledna 1943.
Svůj život za svobodu naší země i národa obětoval také řídící učitel na dnešní ZŠ Karla Čapka a starosta Sokolské župy Krušnohorské – Jan Zelenka-Hajský.
Stojíme teď ve Vršovicích, ale svoje oběti měli Sokolové také ve Strašnicích. Manželé František a Milada Hejlovi žijící Pod Viktorkou 4 poskytovali účinnou pomoc jak výsadkům z Anglie, tak dalším lidem žijícím v ilegalitě. On byl významným cvičitelem karlínského Sokola a patřil k rozhodným zastáncům Heydrichovy likvidace. Oba byli zastřeleni v Mauthausenu: ona 24. října 1942, on 26. ledna 1943.
Rodina Vojtěchovských se zapojila do sokolského odboje v rámci organizace JINDRA a skrývala na svém statku v ulici Ke Strašnické – kromě vysílačky Sparta – také Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše z ANTHROPOIDU a Josefa Valčíka ze SILVER A. Strašnický sokol Miloslav Vojtěchovský byl vyzrazen v květnu 1942 a zastřelen 30. června 1942 v Kobylisích. A byli další a další, jejichž jména můžete číst na pamětních deskách Sokoloven ve Vršovicích i Strašnicích.
Přišla jsem s vděčností, abych se jim aspoň takto poklonila.
Když nahlížíme, jaké životy žili, vidíme lidi DOBROVOLNĚ SE OBĚTUJÍCÍ. V době míru jsou to lidé odpovědní za své rodiny, za své podnikání a zároveň pracující nezištně pro blaho spolku, obce a státu. V době válek a celonárodní zkoušky stojí na těchto skrytých mužích a ženách to, zda jako národní společenství, jako celek, obstojíme – anebo ne.
My máme dnes svoje zkoušky, svoje výzvy a svoje úkoly. Ale v tom základním, v hledání společného dobra a v nezištném nasazení pro své město, obec a stát, se je učme následovat! V tom, jak se neptají CO ZA TO, jsou pro nás velkou inspirací. Ať se nám to daří nejen dnes!
Projev k stému druhému výročí vítězství v bitvě u Zborova
Vážení přítomní,
děkuji za vaše pozvání. S radostí jsem ho po dvou letech opět přijala.
Připomínáme si sté druhé výročí okamžiku, kdy u Zborova na Ukrajině zvítězila Československá střelecká brigáda. Zvítězila v bitvě, která nebyla velká, ale která má obrovský význam pro naši státnost, pro naši samostatnost, pro naše zdravé sebevědomí.
Jedním z atributů státnosti je dobře zorganizovaná armáda podřízená civilním autoritám. Můžeme mít identitu kulturní, náboženskou, jazykovou, národní, ale mnohdy ani toto všechno dohromady nestačí na samostatnost, na vlastní státní existenci.
Pokračování textu Projev k stému druhému výročí vítězství v bitvě u Zborova
Uctění památky Milady Horákové a obětí politických procesů komunistického režimu
Vážení přítomní,
děkuji vám za pozvání na pietní akt, který se koná v Den památky obětí komunistického režimu – v den popravy doktorky Milady Horákové.
Milada Horáková je pro nás symbol. Zástupný, silný a živý symbol.
Pokračování textu Uctění památky Milady Horákové a obětí politických procesů komunistického režimu
Proslov ve Strašnickém krematoriu 2019
Pietní vzpomínka na oběti českého protinacistického odboje
Vážení přítomní,
přicházím, abych zde promluvila a abych se zde sklonila před obětmi z řad českého odboje z let 1939–1945.
Je to pro mne stejně silná chvíle jako před rokem.
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele,“ rezonuje mi v srdci prostá věta z Janova evangelia.
Proto jsem sem přišla. Protože jsem jednoduše vděčná.
Můj dopis předsedovi ČSBS Ing. Jaroslavu Vodičkovi
Vážený pane předsedo Vodičko,
v minulých dnech se ke mně dostala informace, že Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu rozesílá Vaším jménem oficiální pozvánku na pietní vzpomínku na příslušníky Českého národního odboje před Strašnickým krematoriem, kterou spolu pořádá MČ Praha 10 a Oblastní výbor ČSBS Praha 10.
Současně s touto pozvánkou je rozesílán tento papírový ústřižek.
Ráda bych tímto zdůraznila, že tento pietní akt pořádá MČ Praha 10 s Oblastním výborem ČSBS Praha 10 v čele s panem předsedou Říhou, nikoli s Ústředním výborem ČSBS. Ohrazuji se proto proti Vašemu svévolně rozesílanému sdělení, které není známo ani mně, ani panu předsedovi Říhovi, a zejména se ohrazuji proti tomu, abyste dále vystupoval za organizátory tohoto pietního aktu.
Je v nejvyšším zájmu nás všech, aby vzpomínka na příslušníky Českého národního odboje a jejich rodinné příslušníky, včetně Lidických mužů popravených na Kobyliské střelnici, proběhla se vší úctou zejména k těmto obětem, které padly za naši svobodu.
S pozdravem
Renata Chmelová
starostka MČ Praha 10
na vědomí:
Petr Říha, předseda OV ČSBS Praha 10
Jaroslav Kubera, předseda Senátu PČR
Den vzpomínek a příměří
11. listopad 1918 je důležitý den. Stejně důležitý jako o 27 let později 8. květen 1945. Konec války je v každém ohledu mimořádná událost. Lidé si vydechli a mohli začít tvořit své životy po svém, a ne se jen bránit neustále hrozící zkáze.
11. listopadu si připomínáme sto let od ukončení první světové války. V Praze 10, u dnes opuštěné budovy strašnické školy u metra Strašnická, máme nenápadný pomníček. Můžeme si zde připomenout naše mrtvé na bojištích této Velké války.
Otevření Makuchovy lávky a uctění památky disidenta Vasyla Makucha
Velvyslanec Ukrajiny Jevhen Perebyjnis, mne pozval na otevření lávky ve Vršovicích, naproti Ukrajinské ulici. Lávka byla pojmenována na počest Vasyla Omeljanoviče Makucha, který se před padesáti lety kolem půl páté večer na kyjevském Chreščatyku, u vchodu do domu č. 27, poblíž Bessarabského tržiště, polil benzínem a zapálil. Podle některých autorů měl přitom kromě slov o svobodné Ukrajině vykřiknout: Pryč s okupanty Československa! Bylo mi ctí se otevření účastnit. Níže si můžete přečíst můj projev a příběh tohoto muže.
Pokračování textu Otevření Makuchovy lávky a uctění památky disidenta Vasyla Makucha
FOTOGALERIE: 100 let republiky nejen na Hradčanech, ale i u zapomenutých památníků na Praze 10
Rozhodla jsme se u příležitosti stého výročí našeho samostatného a demokratického státu připomenout ty, kdo položili život v bojích za 1. a 2. světové války, a obešla jsem s kolegy z Koalice VLASTA alespoň některé pomníky v Praze 10.
Češi mohou být hrdí na své bojovníky u Zborova, v Anglii i na východní frontě. Likvidace tyrana Reinharda Heydricha neměla ve světě obdoby. Každý rok těsně před výročím založením republiky si připomínáme hrdinnou smrt těch, kdo pomáhali parašutistům. Přesně 24. října 1942 bylo v koncentračním táboře v Mauthausenu zahájeno vraždění 294 Čechoslováků, příbuzných a blízkých spolupracovníků parašutistů, kteří se na odstranění tohoto prominentního nacisty podíleli. Na hrdinský odkaz vojáků i civilistů bojujících za naši svobodu navazují dnes naši vojáci v misích na řadě míst světa. Připomínejme si je společně!
ZÁBĚHLICE
Vlajka, se kterou jsem ještě jako náctiletá demonstrovala 17. listopadu 1989, visí od té doby každoročně na mém domě.
Vzpomínka u památné lípy republiky, kterou jsme letos se záběhlickými sousedy na počest 100 let republiky vysadili u Záběhlického jezu.
ZAHRADNÍ MĚSTO
Velmi opomíjený pomník věnovaný místním spoluobčanům padlým v průběhu 1. a 2. světové války u zdi hřbitova na Zahradním Městě.
MALEŠICE
Pomník obětem 1. světové války na rohu Strnadovy a Vydrovy ulice v Malešicích. Nápis: „Prolili krev svou aniž zvěděli, že přinesli svobodnou vlast.“
Neuvěřitelně milé setkání s občankou Prahy 10, která když mě viděla (a teď ano, pokorně se přiznávám), jak jsem přelézala plot k památníku, abych mohla zapálit svíčku a položit věnec, přišla mi paní podat ruku se slovy „Já věděla, že jsem volila dobře!“ Docela mě to dojalo a cítím velkou satisfakci za to, o co se jako celá VLASTA na Praze 10 snažíme.
STRAŠNICE
Pomník u strašnické školy V Olšinách věnovaný padlým legionářům 1. světové války.
Pamětní desky na zdi strašnické sokolovny věnované strašnickým sokolům padlým v průběhu 1. a 2. světové války.
VRŠOVICE
Bohužel, další památník, který je veřejnosti nepřístupný. Proto jsme se rozhodli položit věnec a svíčku k hlavnímu vchodu Sokola Vršovice, a uctít tak památku vršovických sokolů padlých nejen v průběhu 1. světové války, ale i popravených v průběhu 2. světové války, umučených v koncentračních táborech a padlých v průběhu pražského povstání.
HRADČANY
Uctění památky prvního československého prezidenta u sochy TGM na Hradčanském náměstí se senátory Růžičkou, Drahošem a Hilšerem.
Projev k uctění památky obětí komunismu, hřbitov u krematoria v Praze-Motole
Vážení přítomní,
děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.
V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.
Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.
Pokračování textu Projev k uctění památky obětí komunismu, hřbitov u krematoria v Praze-Motole
Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice
Vážení přítomní,
přišli jsme, abychom si s úctou připomněli téměř tři tisíce padlých Čechoslováků během Pražského povstání v květnu 1945. Přišli jsme vzpomínat a společně přemýšlet.
Osobně přemýšlím o třech věcech. Za prvé, Pražské povstání jako výraz odporu vůči nacistům nebyla cizí, ale jednoznačně naše národní akce. Za druhé, během několika dní v našem hlavním městě zemřely tisíce našich občanů. Před jejich statečností a odvahou se hluboce skláním. A za třetí, tak jako s mnoha jinými věcmi, i s Pražským povstáním se okamžitě takříkajíc svezla politika a geopolitické ohledy.
Proslov ve Vazební věznici Pankrác při pietní vzpomínce na všechny, kteří položili životy v boji proti nacismu.
Vážení přítomní,
děkuji Vám za pozvání na místo, kde si připomínáme naše nevinné mrtvé. Takzvaná Sekyrárna, oddělení „II A“ v policejní věznici gestapa v Praze na Pankráci, byla místem, kde v rozmezí dvou let (od dubna 1943 do dubna 1945) zemřelo pod gilotinou celkem 1075 lidí. Z toho bylo celkem 155 žen.
Skláním se tu před jejich obětí.
Proslov ve Strašnickém krematoriu v rámci pietní vzpomínky na oběti českého protinacistického odboje
Vážení přítomní,
sešli jsme se tu, abychom se sklonili před obětmi českého odboje z let 1939–1945. Abychom si připomněli Lidice. A abychom si uvědomili statečnost zaměstnanců Strašnického krematoria, kteří část popela těchto obětí pietně shromažďovali pro pozdější dobu.
Projev k stému výročí vítězství v bitvě u Zborova
Vážení přítomní,
připomínat si sté výročí vítězství Československé střelecké brigády v bitvě u Zborova není jenom symbolickým oprašováním výročí. Není jenom pietou. Je to výročí živé a velmi aktuální.
Pokračování textu Projev k stému výročí vítězství v bitvě u Zborova
Minulost není nikdy jen minulostí…
Pietní akt k uctění památky obětí protinacistického odboje v letech 1939 – 1942 popravených v Praze v Pankrácké věznici
pátek 28. dubna 2017, Strašnické krematorium, Praha 10
Vážení přítomní,
sešli jsme se, abychom si zde připomněli památku obětí českého odboje. Památku našich spoluobčanů popravených v Pankrácké věznici.
Tito lidé měli svou tvář, své rodiny, své děti, svůj život i své zájmy. Přesto riskovali a položili život za druhé. Jako každému je mi jejich oběti líto. Hned vzápětí si ale s úctou připomínám slova: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“
Láska, svoboda, právo
Doprovodila jsem dnes v katedrále s kolegou zastupitelem Pavel Mareš na poslední cestě pana kardinála Vlka Arcibiskupství pražské. Bylo to důstojné, milé a pokorné rozloučení.