Proč stavební zákon oklešťuje naše práva?

Východiskem pro přípravu novely stavebního zákona bylo programové prohlášení vlády:

„V oblasti územního plánování a stavebního řádu připraví vláda novelu stavebního zákona, která přinese zjednodušení a zrychlení povolovacích řízení.“

Novela, kterou bude v květnu projednávat Senát, podle mého žádné výrazné zrychlení nepřináší. Mění ale jednu zcela zásadní věc: omezuje právo občanů vyjádřit se ke stavbě, která se buduje v jejich bezprostřední blízkosti a která bude mít vliv na prostředí, ve kterém na rozdíl od investorů žijí.

Územní a stavební řízení

Novelizace stavebního zákona je samozřejmě potřebná. Územní a stavební řízení je proces, který je velmi komplikovaný. Kraje či města vydávají pro své občany nejrůznější přehledy a průvodce, aby se v legislativní změti a seznamu všech subjektů podílejících se na řízení vůbec vyznali (např. zde). Problémy mají také velcí investoři, kteří kvůli zdlouhavosti a komplikovanosti celého procesu často odcházejí stavět jinam.

Co je to územní řízení

Co je to stavební řízení

Co je to spojené územní a stavební řízení

Co je to EIA

Nebude ani jeden úřad, jedno povolení, jedno odvolání, jedna žaloba

V České republice je přes 700 stavebních úřadů. Než investor začne stavět, je povinen splnit 21 kroků, z toho tři se týkají stavebního zákona. To, co by pomohlo, tedy spojení řízení, se na vládě nepodařilo prosadit, a zůstává tedy dobrovolné.

Původním cílem novely bylo spojit komplikovaný proces pod gesci jednoho úřadu vydávajícího jedno společné povolení. Proti tomu by bylo možné se odvolat. Nic z toho se nepodařilo! 

Novela namísto toho přináší velké množství dílčích změn, jak uvádí Ministerstvo pro místní rozvoj: koncepční změny v procesech a postupech, nové instituty, změny vyvolané aplikační praxí, legislativně technické změny a úpravy.

Samotný návrh zákona se sešel s mnoha připomínkami a nápady na „vylepšení“. Ministryně Šlechtová již na semináři v lednu uváděla, že v rámci meziresortního řízení museli vypořádat více než 2500 připomínek. Na úřadě se jim sešlo 270 pozměňovacích návrhů – poté co vytřídili ty, které se dublovaly. A právě jeden z nich, pozměňovací návrh poslance Jaroslava Foldyny (ČSSD), nakonec způsobil to, co můžeme nazvat omezením občanských práv.

Nulové připomínky veřejnosti k stavbám s masivním dopadem na okolí?

Ztotožňuji se s názorem organizace Zelený kruh. Ten ve své tiskové zprávě konstatuje, že se

„sousedé již nebudou moci vyjadřovat k prachu či hluku ze staveb, kde neproběhne plný proces posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). Týká se to i velkých staveb s masivními dopady na okolí – typu pražského silničního tunelu Blanka…“

Tento přístup je iracionální a akce vyvolá reakci. Vylučování některých účastníků řízení žádnému zrychlení nepomůže. Naopak to povede k více soudním sporům. Nespokojený občan nebude moci vyjádřit své připomínky, jež by mohly být vyslyšeny a vypořádány již na počátku řízení. Nyní bude muset řízení napadnout a soudit se.

Ministerstvo pro místní rozvoj nepředložilo analýzy, které by dokládaly, že účast spolků a občanů řízení zpomaluje! Házení všech aktivistů do jednoho pytle je velmi krátkozraké. Konstruktivní zapojování aktivních lidí do veřejného života by naopak mělo být naším cílem. Foldynův návrh ponechal úřední rozhodovací lhůty naprosto stejné. Jde čistě jen o osekání práv občanů, ani nepředpokládá, že by se něco mělo zrychlit.

Pro to, aby účast environmentálních spolků v územním a stavebním řízení byla připuštěna pouze v takzvaných navazujících řízeních, hlasovalo 119 poslanců a jen 15 bylo proti (hlasování podle klubů a jednotlivců ZDE).

Smutné je, že stanovisko garančního výboru bylo doporučující a s návrhem souhlasila i ministryně Šlechtová. Ministr životního prostředí Richard Brabec v průběhu tříhodinové debaty nevystoupil a hlasování se zdržel.

Zelený kruh poukazuje na škody, které takto upravená norma přinese:

„Poslanci poskytli investorům nástroj, jak obejít řádné správní řízení o výjimkách z ochrany přírody. Výsledkem bude, že o chráněných druzích rozhodnou úřady bez informací od odborných organizací a veřejnosti. Další schválené návrhy znemožní občanům připomínkovat dopady konkrétních jaderných technologií na životní prostředí a zdraví. Omezí kontrolu působení autorizovaných inspektorů.“

Zájmem státu je zájem občanů

Zájmem státu není jen pomoci investicím. Zájmem státu je také zájem občanů. Zejména těch, kdo by stavbou mohli být dotčeni. Je třeba, abychom peníze nejen investovali, ale abychom je investovali správně. Až zákon doputuje v květnu do Senátu, rozhodně se zasadím o to, aby Foldynova úprava byla zrušena.

Vaše 

Nevykostím. 3 základní argumenty, proč zachovat registr smluv ve stávající podobě

Bylo to klasické pracovní pondělí. Ve své senátorské kanceláři na Kubánském náměstí jsem od rána přijímala občany na smluvené schůzky. V pauzách jsem si zběžně kontrolovala telefon a maily. Z jednoho z nich jsem zjistila, že z Poslanecké sněmovny do Senátu dorazila dlouho očekávaná a velmi diskutovaná novela zákona o registru smluv.

Podle tohoto zákona platného už od července 2016 musí stát, kraje, obce, jejich akciové společnosti a další organizace zveřejňovat v internetovém registru (https://smlouvy.gov.cz) všechny smlouvy nad 50 000 Kč. Díky tomuto opatření lze jednotlivým politikům a úředníkům, kteří hospodaří s našimi penězi, tzv. nahlížet pod ruce. Registr smluv jen za prvních šest měsíců své účinnosti upozornil na mnohé zajímavé informace k hospodaření s veřejnými prostředky. Je to špatně? Myslím si, že rozhodně ne – mimo jiné i na základě zkušeností z komunální politiky na Praze 10.

Registr smluv posiluje důvěru veřejných institucí

Toto zveřejňování smluv vede podle mne nejen k průhlednějšímu hospodaření s penězi daňových poplatníků, ale i k tomu, že smluvní strany nakládají s veřejnými penězi opravdu s péčí řádného hospodáře. Občané se mohou kdykoliv podívat, co se za jejich peníze reálně kupuje. Pokud se dobře hospodaří, posiluje se tím sounáležitost a důvěra ke státu, k samosprávám, k úředníkům. Zkrátka ve skeptickém Česku se posiluje kredit politických instituci. Pokud se dobře nehospodaří, děje se s prestiží našich veřejných institucí pravý opak. A to bychom si přát neměli.

Zdroj obrázku: Rekonstrukce státu

Poslanecká sněmovna schválila novelu tohoto zákona, díky níž by smlouvy nemusel zveřejňovat národní podnik Budějovický Budvar, ale i společnosti s většinovou účastí státu, krajů nebo obcí – a teď to přijde – mají-li tzv. „obchodní či průmyslovou povahu“. Pro tyto výjimky hlasovala ve 3. závěrečném čtení nejmožnější těsná většina 80 poslanců z přítomných 159 poslanců – celá ČSSD a KSČM, částečně ODS a někteří lidovečtí poslanci.

Nutno dodat, že toto hlasování se opakovalo, neboť to původní, kdy zákon jako celek nebyl přijat, zpochybnil předseda poslaneckého klubu ČSSD Roman Sklenák. V původním hlasování zákon o jeden hlas neprošel, následně se ale několik poslanců odhlásilo, čímž došlo ke snížení potřebného kvóra a zákon a v opakovaném hlasování tak již nic nebránilo k těsnému přijetí této novely (viz stenozáznam 55. schůze PS). Rozpačitou situaci ve sněmovně shrnuje krátké video Rekonstrukce státu níže.

Ze sněmovních kuloárů uniklo komické video. Pravděpodobně jde o část filmu, který poslanci tajně natáčejí. Snímek pojednává o jednom nešťastném hlasování, které se opakovalo a opakovalo, až nakonec…. …se podařilo skrýt 150 miliard z očí veřejnosti. Mirka Spáčilová dává ukázce 159% a píše "lepší groteska tu nebyla od dob Buriana". Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že ve snímku neúčinkoval, ani o něm nevěděl a ani ho takový záměr nepřekvapil. Ministr financí Andrej Babiš se vyjádřil v podobném smyslu: "Ahoj lidi, všeci tam hrajů, protože se bez mého vědomí domluvili." Záběry vám nabízíme exkluzivně k posouzení. Jaké jsou podle vás herecké výkony?

Zveřejnil(a) Rekonstrukce státu dne 1. duben 2017

Vzhledem k tomu, že jsem členkou senátorského klubu KDU-ČSL a nezávislí, který by se podle slov Pavla Bělobrádka měl v Senátu „pokusit prosadit původně domluvený půdorys registru smluv“ (viz jeho tweet z 24. 2. 2017), i vzhledem k tomu, že se tímto tématem delší dobu zabývám a diskutovala jsem o něm s jeho zastánci i odpůrci, chci zde zformulovat tři základní teze pro mé rozhodování.

1. Současná ochrana Budvaru je dostatečná

Tuto tezi mohu přesvědčivě dokázat několika citacemi. Nejprve § 5, odstavec 6. nyní platného znění zákona o registru smluv.

„(6) Z uveřejnění prostřednictvím registru smluv lze vyloučit metadata uvedená v odstavci 5 písm. a) nebo c), jsou-li tato metadata obchodním tajemstvím osoby uvedené v § 2 odst. 1 písm. e), k), l) nebo n), a to také tehdy, pokud by obchodním tajemstvím bylo až více takto uveřejněných informací zároveň.“

Pro úplnost ještě doplním ta písmena, na něž je v tomto odstavci odkazováno:
odst. 5
a) identifikaci smluvních stran,
c) cenu, a pokud ji smlouva neobsahuje, hodnotu předmětu smlouvy, lze-li ji určit,

§ 2 odst. 1
e) veřejná výzkumná instituce nebo veřejná vysoká škola,
k) státní podnik nebo národní podnik,
l) zdravotní pojišťovna,
n) právnická osoba, v níž má stát nebo územní samosprávný celek sám nebo s jinými územními samosprávnými celky většinovou majetkovou účast, a to i prostřednictvím jiné právnické osoby.

Z tohoto – nyní platného – znění zákona o registru smluv je patrné, že v případě potřeby lze obchodní tajemství národního podniku Budějovický Budvar chránit již nyní.

Skutečnost, že Budvar v registru smluv specifikoval lokalitu, kam hodlá vyvážet svoje sklenice, a následně si stěžoval na to, že byla vyzrazena jeho obchodní taktika, je příběh sám o sobě. Pokud se Budvar domníval, že je tím ohrožena jeho konkurenceschopnost, nemusel tuto informaci vůbec zveřejňovat.

Kritizovat kvůli této jednotlivosti registr smluv jako celek ale podle mě není na místě.

2. Kdo mi prosím vysvětlí, co je „průmyslová a obchodní povaha“?

Aktuální podoba novely, která přišla z Poslanecké sněmovny, říká, že informace v registru nebudou muset zveřejňovat všechny státní podniky a podniky vlastněné státem, kraji a obcemi, pokud mají „průmyslovou a obchodní povahu“.
I když nejsem právnička, první otázka, která mě po přečtení této jednoduché formulace napadne, je: Jak se pozná „průmyslová a obchodní povaha“? Několik právníků, s kterými jsem toto téma konzultovala, mi řeklo, že pojem „průmyslová a obchodní povaha“ není nijak legislativně upraven.

Co to znamená v praxi? Smlouvy by měly teoreticky i nadále zveřejňovat podniky, které „průmyslovou či obchodní povahu“ nemají. I tomu méně protřelému člověku dojde, že k obejití registru smluv stačí prohlásit: „Naše podnikatelská činnost má obchodní povahu. Bojíme se o naše obchodní tajemství. Proto nezveřejňujeme.“ Legislativní zakotvení tak vágního termínu, který pak bude v praxi vykládán, jak se komu zlíbí, povede podle mě jen k právní nejistotě a hrozbě soudních sporů. Tedy k přesnému opaku toho, co hlásají ti, kdo se o novelu zákona o registru smluv postarali.

3. Většina státních podniků o žádnou výjimku vlastně ani nestojí

Poslední z mé trojice argumentů je to, že podle průzkumu neziskové organizace Otevřená společnost mezi státními podniky vyplývá, že většina podniků výjimku z registru smluv vlastně vůbec nepožaduje. Plošné výjimky požaduje jen několik z třiceti oslovených podniků. Zveřejňování smluv tak, jak je platné od loňského července, většině žádné zásadní problémy nepřidělává. Jde například o Mero, Povodí Ohře, Povodí Labe, Lesy ČR. Další sice zpočátku jisté komplikace měly, ale dokázaly se s nimi dobře vypořádat (Diamo, Řízení letového provozu, OTE, Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond).

Sečteno a podtrženo: Podporuji registr smluv jako funkční kontrolní mechanismus. Tím, že zapojuje do funkční kontroly veřejnost, představuje jednak ochranu před zneužitím moci, jednak rozumným způsobem šetří veřejné prostředky. To jsou důvody, proč registr smluv podpořím v co nejčistší podobě. Budu rozhodně hlasovat proti výjimce pro podniky vlastněné státem, kraji a obcemi, pokud mají tzv. „průmyslovou a obchodní povahu,“ čímž by se podle některých odhadů stalo netransparentními až 40 % smluv v registru. Tečka.

Díla placená z veřejných peněz by měla být automaticky veřejně dostupná

Senát na své 5. schůzi projednával novelu autorského zákona. Vesměs se jednalo o transpozici směrnice Evropského parlamentu, jejímž cílem je detailněji upravit a zprůhlednit tzv. kolektivní správu práv.

Pokud by projednávání postoupilo do podrobné rozpravy, měla jsem připravený vlastní pozměňovací návrh, který obsahoval ustanovení, že veškerá nově pořízená díla financovaná z veřejných zdrojů by byla ze zákona daňovým poplatníkům automaticky veřejně dostupná. Teď je to v zákoně tak, že si to musí veřejný zadavatel sjednat, a to se často neděje.

Dnes veřejný zadavatel zaplatí za vytvoření díla z peněz daňových poplatníků, ale vzniklé dílo je pak uvolněno k veřejnému šíření spíše výjimečně. Důvodem je, že si zadavatel často předem nezajistí autorská práva. Podle mého návrhu by to bylo přesně naopak. Díla pořízená za veřejné prostředky by byla automaticky volná k veřejnému šíření. Jejich dostupnost by se omezovala jen výjimečně, případ od případu. Jedná se o desetitisíce fotografií, textů, vědeckých děl, výtvarných děl, urbanistických návrhů a software.

Uveďme si příklad: Kdyby se pražský Magistrát řídil tímto pravidlem, nemuselo by vůbec dojít ke kauze Opencard, a Praha by od počátku byla vlastníkem všech práv k jejímu užívání a dalšímu rozvoji. Takhle to veřejné poplatníky stálo dalších cca 50 mil korun navíc.

Nesystémová podpora veřejnoprávních médií

Senátoři ve středu 8. března nepřijali můj pozměňovací návrh, který jsem podávala spolu s kolegy Ladislavem Kosem (HPP11/Pir/KDU-ČSL) a Michaelem Canovem (STAN/SLK), jehož cílem bylo napravit chybu v zákoně o DPH týkající se možnosti uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u veřejnoprávního rozhlasového a televizního vysílání.

Změny prosazené poslanci Votavou a Jandákem (oba ČSSD) přijaté v Poslanecké sněmovně znamenají, že Česká televize a Český rozhlas budou smět uplatňovat nárok na odpočet DPH za pořízené zboží nebo služby ve stejném rozsahu jako komerční rozhlasové a televizní stanice.

Jako členka Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky a zpravodajka tohoto senátního tisku se obávám rozporu s právem EU. Souhlasím s tím, že veřejnoprávní rozhlas a televize mají v rámci plurality názorů českých médií klíčové postavení. Sama je považuji za souostroví nezávislosti v moři mediálně-komerčních zájmů. Zde ale řešíme jejich nesystémové finanční zvýhodnění. V Poslanecké sněmovně prošlo ve třetím čtení, aniž by bylo dostatečně zdůvodněno, aniž by byly spočítány budoucí finanční dopady a hlavně aniž by se zvážilo riziko kolize s právem Evropské unie. Soudní dvůr EU tuto problematiku řešil docela nedávno a jeho jasné argumenty nelze jen tak opomenout (judikát Soudního dvora EU ve věci C-11/15, z 22. 6. 2016). Vnímám také riziko související s možným otevřením této cesty pro další subjekty kromě veřejnoprávního rozhlasu a televize.

Můj návrh neprošel o dva hlasy. Odkaz na hlasování v Senátu zde. Senát tedy nakonec posílá novelu zákona o DPH zpět do Poslanecké sněmovny, ovšem bez nápravy nesystémové podpory veřejnoprávních médií, kterou se poslancům podařilo na poslední chvíli „protlačit“. Jedná se o bezprecedentní úpravu v rámci Evropské unie.

 

Ke svobodě patří odpovědnost a ke kouření na veřejnosti patří pokud možno úplný ohled na zdraví druhého člověka

Podrobná diskuse o úplném zákazu kouření v restauracích, barech a kavárnách probíhá v českém Parlamentu přes 10 let. Tytéž argumenty – pro i proti – se neustále opakují. V jiných evropských zemích, třeba v Rakousku a Bulharsku, se zákony mění. A to směrem k větší ochraně před škodlivými účinky kouření.
Tam, kde proběhla tato podstatná změna, se téměř okamžitě zlepšil zdravotní stav významné části občanů.
Zákaz kouření v restauracích rovná se lepší zdraví obyvatel.
Rovná se nižší výdaje na zdravotnictví.
Rovná se možnost dávat peníze ze zdravotního pojištění jinam než do odstraňování následků kouření.

Zákon, který platí dnes, vešel v účinnost 1. ledna 2006. Předtím jsme zde měli normu z roku 1989. Změny tedy přicházejí postupně, jak se říká po zralé úvaze. Poprvé po sedmnácti a teď po jedenácti letech. Změny mají racionální jádro. Zastánci zákazu kouření v restauracích si váží svobody jednotlivce a soukromého podnikání. Ke svobodě patří odpovědnost a ke kouření na veřejnosti patří pokud možno úplný ohled na zdraví druhého člověka.

Zákaz kouření v restauracích je jasné, srozumitelné pravidlo. Pravidlo, které chrání zdraví nekuřáků. Pravidlo, které chrání lidi, kteří v tomto sektoru pracují. Pravidlo, které má jistě i nepřímý, výchovný dopad. Tento jasně vymezený a omezený zákaz odradí mnohé od toho, aby si velmi jednoduše zapálili. Odradí mladé, začínající kuřáky. Odradí ty, kdo kouření považují za svůj zlozvyk, ale snadno se v zakouřeném podniku vracejí do starých kolejí.

Odpůrci nového návrhu zákona upozorňují na investice podnikatelů do stavebně oddělených prostor. Argumentuje se nestabilitou podnikatelského prostředí. Obraťme prosím tuto argumentaci.
Není stabilita podnikatelského prostředí argumentem právě pro úplný zákaz kouření v restauracích? Pokud znova schválíme výjimky pro stavebně oddělené prostory, zavedeme tím složitý systém norem, předpisů, následných kontrol, sankcí, vymáhání sankcí, rozdílné interpretace, problémy s prosazováním i dodržováním předpisů atd. atd.

Výsledkem bude jen nižší ochrana zdraví a vysoká pravděpodobnost, že my zde a kolegové ve Sněmovní budeme za pár let opět projednávat úplný zákaz kouření.
Na první pohled to zní paradoxně, ale úplný zákaz kouření v restauracích znamená v delší časové perspektivě jistotu podnikatelského prostředí.

Hlavním argumentem pro zákaz kouření v restauracích jsou zdraví a ekonomické důvody.
Zákaz kouření na pracovištích, v restauracích a barech vedl v jiných zemích prokazatelně ke snížení počtu vážných respiračních a kardiovaskulárních onemocnění. Neexistuje na to 1 studie, ale hned 47 studií. Téměř z roku na rok méně infarktů a větší komfort pro astmatiky. Znatelně menší počet onemocnění dýchacích cest.
Z ekonomického pohledu: výzkumy nám říkají, že kouření se v ČR podílí na celkové roční úmrtnosti 15 až 17 procenty. Jistě: stát na spotřební dani z alkoholu a tabákových výrobků vybere ročně kolem 50 miliard korun. Ale tato omračující částka se z naší pomyslné společné kapsy obratem vysype na léčbu nemocí souvisejících s kouřením.
Kouření prokazatelně snižuje kvalitu života a je příčinou mnoha předčasných úmrtí.

Zkušenosti z jiných zemí říkají, že bezprostředně po zavedení zákazu kouření v restauracích v řádu jednotek procent tržby poklesnou, ale brzy se naopak zvýší. Neexistují tvrdá data svědčící o tom, že zákaz kouření v restauracích by měl negativní dopad na pohostinský sektor v zemích, kde byl zaveden (Itálie, Norsko, USA atd.).

Na závěr několik čísel: 62 % našich občanů dlouhodobě vadí kouření v restauracích, hospodách, kavárnách a barech (podle výzkumu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a výzkumné agentury Ipsos).
Zákaz kouření v restauracích si přeje 78 % Čechů.
Vedle 67 % občasných a 79 % příležitostných kuřáků by zákaz uvítalo i 39 % každodenních kuřáků.

Prosím, nestůjme tomuto zákonu v cestě. Děkuji.

Česká hospoda zase věc veřejná!

Do Senátu dorazil zákon o cigaretách, hospodách a lahvích alkoholu. Zákon-symbol. Dokonce ani web ministerstva zdravotnictví ho nenazývá „zákonem o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“, ale zkratkovitě zákonem protikuřáckým. Slyšíte? Jako by šlo o zákon, jehož obětí se stávají kuřáci…
Zákon se týká nejen kouření, ale i podávání alkoholických nápojů. Je kolem něj velké haló, ale přináší v podstatě jen dvě novinky. 1) Nekouření v restauracích. 2) Neprodávání alkoholických nápojů v automatech. Pro mě osobně je podstatné nejen to, KDE lze kouřit, ale také PŘED KÝM lze kouřit bez toho, že bych škodila jeho zdraví.

Zákaz kouření v restauracích vzbuzuje vášně. Jeho odpůrci zdůrazňují svobodu kouřit. Méně hlasitě i ekonomické dopady – přesvědčivá data a prognózy o menším zisku či zániku hospod totiž neexistují. Odpůrci nového zákona hájí kuřáky (a tabákové firmy) – ale rádi by také jako prémii získali i status obránců našich starých dobrých zakouřených hospůdek.
I já chodím do hospod ráda. Česká hospoda odjakživa byla, je a doufám i zůstane tím, čemu se trochu nadneseně říká „přirozená společenská instituce“. Pro mě osobně to nikdy nebyl soukromý prostor („můj hrad“), ale ta nejdokonalejší sociální síť. Dávno před zrozením Facebooku, Twitteru, Instagramu a dalších vymožeností našeho věku.

Současný zákon rozšiřuje na české hospody pravidlo, které dnes úplně samozřejmě platí v kinech, školách, vlacích a nemocnicích. Kouření se nikomu nezakazuje. Připouští se tam, kde nikoho třetího zdravotně neohrožuje. A to je všechno.
Ten, kdo si chce zakouřit, na chvíli poodejde. Ostatní na něj počkají. Mám v těchto věcech raději fakta než symboly. Kouřem načichlé svetry a dokola prané zimní bundy dětí i dospělých mě vždy otravovaly, ale dají se přežít. Daleko důležitější je, že v zemích, kde se v hospodách nekouří, je méně infarktů, méně záchvatů astmatiků, méně rakoviny plic. Méně začínajících kuřáků a více těch, kdo s kouřením neúspěšně bojovali – až do chvíle, kdy to už v hospodách nebylo možné.
Je to zákon ekonomicky výhodný a nikoho dramaticky neomezuje. Máme hodně solidární zdravotnictví, a léčba nezdravých závislostí nás tak všechny vyjde na mnohem víc než to, co z cigaret a alkoholu vybereme na daních. Čili můžeme ušetřit slušné peníze na zákrocích, jimž se můžeme jen při troše dobré vůle vyhnout.
Jistě, stejně jako u každé jiné změny, i tato bude pro ty, kdo budou muset s cigaretou ven, zpočátku nepříjemná. Ale přežijí ji.
U alkoholu se mění v podstatě jediné: nebudeme si smět koupit alkohol v automatu. Dál si můžeme koupit pivo a víno na fotbalu či jiné sportovní události. Dál si můžeme dopřát pivo a víno na zábavách, společenských akcích, farmářských trzích, v dálkových vlacích i jinde.

Zdá se, že by zákonu prospěla jedna oprava. V paragrafu 11, odst. 6, dnes stojí tato slova:

„Zakazuje se prodávat nebo podávat alkoholický nápoj osobě, o níž lze důvodně předpokládat, že alkoholický nápoj vzápětí požije a následně bude vykonávat činnost, při níž by vzhledem k předchozímu požití alkoholického nápoje mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek.“

Možná, že by hostinští měli méně vrásek na čele, kdyby se přijal pozměňovací návrh, který by jejich odpovědnost určil o něco jasněji:

„Zakazuje se prodávat alkoholický nápoj osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.“

A poslední poznámka. Nejsem zrovna pyšná, že mladí lidé (ti, kdo se narodili v tomto století) jsou v mezinárodním srovnání přeborníky v pití a v závislosti na alkoholu. To stojí za hlubší debatu i za koordinované úsilí státu, samospráv, lékařů i aktivních spolků. Srandičky a vtípky, které kolem toho slýchám, za moc povedené nepovažuji.