Do Senátu dorazil zákon o cigaretách, hospodách a lahvích alkoholu. Zákon-symbol. Dokonce ani web ministerstva zdravotnictví ho nenazývá „zákonem o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“, ale zkratkovitě zákonem protikuřáckým. Slyšíte? Jako by šlo o zákon, jehož obětí se stávají kuřáci…
Zákon se týká nejen kouření, ale i podávání alkoholických nápojů. Je kolem něj velké haló, ale přináší v podstatě jen dvě novinky. 1) Nekouření v restauracích. 2) Neprodávání alkoholických nápojů v automatech. Pro mě osobně je podstatné nejen to, KDE lze kouřit, ale také PŘED KÝM lze kouřit bez toho, že bych škodila jeho zdraví.
Zákaz kouření v restauracích vzbuzuje vášně. Jeho odpůrci zdůrazňují svobodu kouřit. Méně hlasitě i ekonomické dopady – přesvědčivá data a prognózy o menším zisku či zániku hospod totiž neexistují. Odpůrci nového zákona hájí kuřáky (a tabákové firmy) – ale rádi by také jako prémii získali i status obránců našich starých dobrých zakouřených hospůdek.
I já chodím do hospod ráda. Česká hospoda odjakživa byla, je a doufám i zůstane tím, čemu se trochu nadneseně říká „přirozená společenská instituce“. Pro mě osobně to nikdy nebyl soukromý prostor („můj hrad“), ale ta nejdokonalejší sociální síť. Dávno před zrozením Facebooku, Twitteru, Instagramu a dalších vymožeností našeho věku.
Současný zákon rozšiřuje na české hospody pravidlo, které dnes úplně samozřejmě platí v kinech, školách, vlacích a nemocnicích. Kouření se nikomu nezakazuje. Připouští se tam, kde nikoho třetího zdravotně neohrožuje. A to je všechno.
Ten, kdo si chce zakouřit, na chvíli poodejde. Ostatní na něj počkají. Mám v těchto věcech raději fakta než symboly. Kouřem načichlé svetry a dokola prané zimní bundy dětí i dospělých mě vždy otravovaly, ale dají se přežít. Daleko důležitější je, že v zemích, kde se v hospodách nekouří, je méně infarktů, méně záchvatů astmatiků, méně rakoviny plic. Méně začínajících kuřáků a více těch, kdo s kouřením neúspěšně bojovali – až do chvíle, kdy to už v hospodách nebylo možné.
Je to zákon ekonomicky výhodný a nikoho dramaticky neomezuje. Máme hodně solidární zdravotnictví, a léčba nezdravých závislostí nás tak všechny vyjde na mnohem víc než to, co z cigaret a alkoholu vybereme na daních. Čili můžeme ušetřit slušné peníze na zákrocích, jimž se můžeme jen při troše dobré vůle vyhnout.
Jistě, stejně jako u každé jiné změny, i tato bude pro ty, kdo budou muset s cigaretou ven, zpočátku nepříjemná. Ale přežijí ji.
U alkoholu se mění v podstatě jediné: nebudeme si smět koupit alkohol v automatu. Dál si můžeme koupit pivo a víno na fotbalu či jiné sportovní události. Dál si můžeme dopřát pivo a víno na zábavách, společenských akcích, farmářských trzích, v dálkových vlacích i jinde.
Zdá se, že by zákonu prospěla jedna oprava. V paragrafu 11, odst. 6, dnes stojí tato slova:
„Zakazuje se prodávat nebo podávat alkoholický nápoj osobě, o níž lze důvodně předpokládat, že alkoholický nápoj vzápětí požije a následně bude vykonávat činnost, při níž by vzhledem k předchozímu požití alkoholického nápoje mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek.“
Možná, že by hostinští měli méně vrásek na čele, kdyby se přijal pozměňovací návrh, který by jejich odpovědnost určil o něco jasněji:
„Zakazuje se prodávat alkoholický nápoj osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.“
A poslední poznámka. Nejsem zrovna pyšná, že mladí lidé (ti, kdo se narodili v tomto století) jsou v mezinárodním srovnání přeborníky v pití a v závislosti na alkoholu. To stojí za hlubší debatu i za koordinované úsilí státu, samospráv, lékařů i aktivních spolků. Srandičky a vtípky, které kolem toho slýchám, za moc povedené nepovažuji.