Za důstojnější přímou volbu prezidenta

Systém zastupitelské demokracie je systémem brzd a vyvažování jednotlivých mocí. Tento systém byl v roce 2012 jistým způsobem změněn, mohli bychom říci i narušen, ústavní novinkou v našem systému – přímou volbou prezidenta.
Já osobně jsem ji už přijala, chodím k volbám, snažím se ovlivňovat i své okolí, aby lidé chodili volit. Přesto si myslím, že s prvky přímé demokracie musíme nakládat velmi odpovědně a rozvážně.

Jsem přesvědčena, že každý kandidát v přímé prezidentské volbě by si měl získat důvěru občanů a nasbírat potřebných padesát tisíc podpisů. Taková byla i moje cesta do Senátu. Roky jsem mluvila s tisíci lidmi na ulicích. Přijde mi, že není srovnatelné, když jeden kandidát sbírá několik měsíců 50 000 a víc podpisů, zatímco ten druhý vyzíská na poslední chvíli podpisy pouhých 10 senátorů nebo 20 poslanců. To, že to zákon umožňuje, respektuji. Neznamená to ale, že je to dobře.

I proto vnímám velmi citlivě problém, který se nyní v souvislosti s přímou volbou objevil, totiž skutečnost, že někteří kandidáti získali podporu poslanců či senátorů, kteří již předtím podpořili i kandidáta jiného. Navíc za situace, kdy tento výklad podpořil samotný garant prezidentských voleb – Ministerstvo vnitra.

Doufám, že současné tahanice kolem otázky, zda senátor má právo se podepsat jen pod jednu nebo více kandidatur, nenaruší přípravu a průběh našich prezidentských voleb. Do budoucna bych přivítala, kdyby žádné pochybnosti nevznikaly ani u občanských kandidátů, tedy u těch, kteří podpisy občanů poctivě a dlouho sbírali po celé republice. V jiných zemích se požaduje mnohem menší počet podpisů – zato však úředně ověřených.

Ještě jeden rozměr tato přípravná fáze prezidentských voleb přináší. Zběsilé “takykandidáty”, bizarní e-maily, vyumělkované až podstrojující žádosti na poslance a senátory, aby podepsali kandidaturu. Mohl by o tom někdo z nás zákonodárců napsat vtipnou povídku. Spíš než komedie by to ale byla truchlohra.