Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Vážení přítomní,

přišli jsme, abychom si s úctou připomněli téměř tři tisíce padlých Čechoslováků během Pražského povstání v květnu 1945. Přišli jsme vzpomínat a společně přemýšlet.

Osobně přemýšlím o třech věcech. Za prvé, Pražské povstání jako výraz odporu vůči nacistům nebyla cizí, ale jednoznačně naše národní akce. Za druhé, během několika dní v našem hlavním městě zemřely tisíce našich občanů. Před jejich statečností a odvahou se hluboce skláním. A za třetí, tak jako s mnoha jinými věcmi, i s Pražským povstáním se okamžitě takříkajíc svezla politika a geopolitické ohledy.

1. Pražské povstání bylo skutečně velkou akcí domácího odboje, jenž ho vymyslel a zrealizoval. Profesor Albert Pražák, předseda České národní rady, jež povstání řídila, zdůrazňoval po válce, že na něm měly účast všechny vrstvy obyvatelstva. A mezi jeho mrtvými a raněnými jsou všechny vrstvy bez rozdílu stavu, třídy a pohlaví. Povstáním jsme prokázali světu, že jsme schopni boje za svobodu. „Že v nás nevymřelo vědomí povinnosti nestrpět žádnou porobu a vždy se jí zhostit se zbraní v ruce“.

2. Povstání pod vedením České národní rady propuklo v květnu 1945. Před tímto datem by se každá větší rezistence setkala s mimořádně zastrašující odpovědí Němců. V květnu 45 tomu bylo tak, že nacisté v okolních evropských zemích byli sice poraženi, ale v našem prostoru a zejména v Praze chtěli dál vzdorovat a vytěžit pro sebe maximum. Reakce německé armády na povstání byla i tak tvrdá a velmi účinná, hlavně kvůli převaze ve zbraních.

Nerovná situace na bojišti vedla Pražany ke stavbě barikád. 6. května jich v pražských ulicích vyrostlo víc než 1600 a umíraly na nich stovky lidí. Historici z Vojenského historického ústavu před třemi lety zpřesnili a zvýšili jejich počet na necelé tři tisíce. Další tři tisíce byly zraněny. Padlo 300 příslušníků armády generála Vlasova, kteří stáli na straně povstalců. Ve vnitřní Praze pak padlo třicet a v okolí Prahy téměř 700 rudoarmějců. Na opačné straně padlo 1000 německých vojáků.

3. A nyní ke geopolitice, což je v našem současném ústavním pořádku do jisté míry doména Senátu. Za a): Víme, že Pražanům, kteří povstali, mohli přijít na pomoc Američané. Ale nesměli. Za b): Přes všechny nezpochybnitelné vojenské i taktické zásluhy byli předáci České národní rady téměř ihned odstrčeni. Málem skončili ve vězení. Jak lakonicky napsal Petr Pithart, „hned druhý den po příletu košické vlády do Prahy – velvyslanec Sovětského svazu, soudruh Zorin – vzkázal po telefonu Fierlingerově vládě, že zástupci domácího odboje – Česká národní rada – se do nové vlády dostat nesmí, ačkoli jim to Beneš sliboval celou válku. (…) Stalin chtěl osvobodit Prahu sám. Domácí odbojáře a vojáky bojující v zahraničních jednotkách neměl nikde rád. Ani u nás.“

Dovolím si krátké shrnutí ve dvou bodech.

1) Mějme prosím v úctě všechny oběti konce války. Finále druhé světové války bylo kruté a krvavé. Mějme úctu i k obětem z řad rudoarmějců, nezapomínejme ale, že současně s Rudou armádou vstupuje do naší vlasti politika sovětského impéria, která pak v roce 1968 přeroste v otevřenou okupaci.

2) Věřím, že každý z nás je na Pražské povstání hrdý. Pamatujme si nejen ústřední boje o rozhlas nebo zkázu novogotické staroměstské radnice, kde se právě nacházíme. Kdekoli v Praze potkáme květnový pomníček, vzpomeňme na hrdinství našich lidí v květnu 1945.

 

 

 

Zachránili toto krásné město pro budoucnost. Naši budoucnost. Děkujeme vám!

A já už jen děkuji za vaši pozornost.

Renata Chmelová

Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice, Křížová chodba, sobota 5. května 2018

1 komentář u „Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *