11. listopad 1918 je důležitý den. Stejně důležitý jako o 27 let později 8. květen 1945. Konec války je v každém ohledu mimořádná událost. Lidé si vydechli a mohli začít tvořit své životy po svém, a ne se jen bránit neustále hrozící zkáze.
11. listopadu si připomínáme sto let od ukončení první světové války. V Praze 10, u dnes opuštěné budovy strašnické školy u metra Strašnická, máme nenápadný pomníček. Můžeme si zde připomenout naše mrtvé na bojištích této Velké války.
Dovolte mi několik úvah, které se odvíjejí od různých názvů tohoto svátku.
Slavíme dnes „Den veteránů“: veteránů dvou ničivých světových válek 20. století.
Náš kontinent zažil za uplynulých 70 let řadu napětí, studenou válku, bratrovražedné konflikty v jednotlivých zemích, ale bohudíky ne velký konflikt, který by uvrhl do chaosu a zkázy celé národy, města, rody a rodiny. Někteří veteráni druhé světové války i vojenští veteráni z pozdějších konfliktů žijí pořád mezi námi.
Dnešní neděli slavíme jako „Den vzpomínek“.
Kultivovat pietu, položit kytičku na hrob padlých, přišpendlit si na kabát vlčí mák je dobré. A ještě lepší je Den vzpomínek rozprostřít do celého roku a snažit se tam, kde každý z nás působí – jako učitel, jako předseda spolku, zastupitel, starosta nebo senátor – o obnovu historické paměti. Veteráni a jejich potomci žijí tam, kde žijeme my. Jsou to naši sousedé a jejich příběhy jsou často mimořádné.
Za nejdůležitější považuji to, že dnešní svátek je nazýván „Dnem příměří“.
Trvalý mír je víc než příměří. Mír předpokládá smíření mezi těmi, kdo si před lety neuměli přijít ani na jméno. To se povedlo Němcům a Francouzům po druhé světové válce. Začíná se to dařit nám a Němcům. Role nás, politiků, je ve smiřování nenahraditelná. Nemáme v lidech a ve společnosti rozdmýchávat nebezpečné vášně. Máme je hasit a úplně nejlépe jim předcházet. Jako demokraté vedem často spory. Ale naší druhou přirozeností má být umění dohodnout se. Dohoda vydrží, když žádná ze stran neodchází poražena a ponížena. Nesmíme lidem politiku odcizovat, ale přibližovat ji a činit srozumitelnou.
Připomínáme si dnes statečnost a skvělé činy vojáků, kteří dosáhli míru skrze válečné útrapy. Vojáci – bojovníci, muži kázně, poslušní vojenské taktiky a disciplíny, věrní národu a demokracii – nám připomínají, abychom dbali na vlastní obranu. Abychom měli kvalitní armádu. Abychom se opírali o hrdé a dobře vybavené vojáky i o motivované aktivní zálohy.
Není náhodou, že v kalendáři dnes stojí Martin z Tours. Ten se coby voják podělil o svůj plášť s chudákem, jemuž hrozilo umrznutí na ulici. Tento krásný obraz si můžou připomínat naši vojáci v Afghánistánu i jinde v misích, kde chrání civilní obyvatelstvo a udržují mír. Máme takové i mezi námi v Praze 10…
Demokratické státy nevedou dobyvačné války. Pokud vstupují do konfliktu, chtějí sebe i druhé uchránit před nebezpečnými agresory.
