Vážení přítomní,
děkuji vám za pozvání na pietní akt, který se koná v Den památky obětí komunistického režimu – v den popravy doktorky Milady Horákové.
Milada Horáková je pro nás symbol. Zástupný, silný a živý symbol.
Proč zástupný symbol?
Milada Horáková zde svým způsobem zastupuje všechny oběti komunistického režimu. Doktorka Horáková ukazuje na veškerou myslitelnou bestialitu totalitního režimu, který se na výstrahu neštítil oběsit ženu-političku, matku sedmnáctileté dcery – aby tak zastrašil další a zamezil účinným formám odporu.
Proč silný symbol?
Milada Horáková byla silná žena. Silná tím, jak srdnatě čelila do poslední chvíle svým věznitelům i jak statečně – tváří v tvář smrti – povzbuzovala a utěšovala své nejbližší.
Její síla ovšem spočívala i ve společenském a politickém díle, které za sebou zanechala. Byla právničkou, která systematicky pracovala na lepším sociálním systému pro rodiny a děti. Pracovala na systému, který nerozmazloval, ale zabraňoval tomu, aby byly pohřbívány talenty chudých lidí.
Milada Horáková svými aktivitami rozvíjela i politická témata spjatá se životem žen v bouřlivě se měnící a rozvíjející společnosti. Jaký potenciál má společnost v ženách matkách? V ženách uplatňujících se v různých profesích? V ženách, které rozvíjejí svůj potenciál? My to dnes víme, její generace to tušila a byla toho průkopnicí. Věděla, že pro šíření svých myšlenek potřebuje populární platformu, a tak po 2. světové válce spoluzakládala dosud vycházející ženský časopis VLASTA.
A proč je Milada Horáková živý symbol?
V několika ohledech. Vstoupíte-li do budovy nové radnice na Mariánském náměstí a jdete po schodech do hlavního sálu, všimnete si její pamětní desky od Jaroslavy Lukešové. Chci připomenout, že Milada Horáková byla po dlouhou dobu jediným člověkem, kterého hlavní město poctilo čestným občanstvím in memoriam. Co tím Praha řekla? Nejspíš to, že i když Milada Horáková zemřela, její život, práce, slova – její všechno – je pro nás tak inspirativní, že k nám mluví dodnes, navzdory smrti – tak jako živí lidé, s kterými se potkáváme, od nichž čerpáme životní moudrost a zkušenosti.
Svůj zápas o vlastní důstojnost i o důstojnost druhých prožívala Milada Horáková do posledního dechu. Svoji naději z celého srdce skládala v Boha. Její dopisy z vězení jsou mimořádné. Laskavost, vlídnost, pevnost, jasná mysl, naděje, odvaha! Krátce po půlnoci v den své popravy napsala:
Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. – Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. (…)
Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. –
Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne.
Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. (…)
Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.
Buďte zdrávi!
Jsem jen a jen Vaše. Milada
Buďme prosím za Miladu Horákovou vděční.
Děkuji za pozornost!
Renata Chmelová
senátorka Prahy 10
Vazební věznice Pankrác, 27. června 2019