Místo řešení problému další represe proti těm nejchudším

Vystoupení v Senátu 18. 8. 2021 k návrhu zákona o pomoci v hmotné nouzi (senátní tisk 135)

Dobré dopoledne, ráda bych se vyjádřila k návrhu zákona o pomoci v hmotné nouzi, který zde probíráme. Kolegové ze senátního sociálního výboru doporučili plénu Senátu novelu zákona zamítnout. Já se s tímto doporučením ztotožňuji, protože jsem přesvědčená, že tento návrh zákona bude pro obce dalším zklamáním. Má se jednat o zákon „třikrát a dost“, který má starostům poskytnout nástroj k vynucení pořádku a zkrátit dávky lidem, kteří se opakovaně dopustí vybraných přestupků a nezaplatí vyměřené pokuty.

Ukazuje se ale, že restrikce nefungují a že potřebujeme hlavně prevenci, která bude koordinovaná a zaměřená na konkrétní lokality. Návrh zákona o pomoci v hmotné nouzi jde stejným směrem jako tzv. bezdávkové zóny, proti kterým jsem v roce 2017 podávala spolu s kolegy senátory ústavní stížnost. Od roku 2017 uplynula dlouhá doba, bezdávkové zóny mezitím zavedlo více než 103 obcí v České republice. Bohužel, obchod s chudobou se nezastavil, problematické lokality nezmizely. Jen nově příchozí nedosáhnou na dávky na bydlení.

Návrh opatření vnímám jako volání o pomoc obcí, které už vyčerpaly prostředky, jak bojovat s lidmi, kteří si z pokut nic nedělají a vědí, že si na nich obec nic nevezme. Místo řešení problému ale zavádí další represe proti těm nejchudším. Jsou to nerealistické plány, jak rychle legislativně vyřešit problém s chudobou, sociálním vyloučením a z toho plynoucí patologické jevy.

V důsledku tohoto návrhu by mohla přijít o peníze na jídlo například rodina s dětmi, jejichž otec páchající opakovaně přestupky se v bytě objevuje zřídka, ale má zde své trvalé bydliště. Snížením dávek budou postiženy spolu s pachatelem přestupků i společně posuzované osoby. Opravdu chceme zavést kolektivní trestání?

V případě záškoláctví počítá novela s tím, že stačí 1x a dost, tedy jedno hlášení zanedbání povinné školní docházky dětí stačí ke snížení dávky na živobytí či bydlení. Stejně tak je možné snížení hned, pokud se úřad domnívá, že je pokuta nevymožitelná a existují-li současně vážné pochybnosti o způsobilosti pachatele k nápravě.

Ani sami předkladatelé nevědí, kolika lidí se opatření bude týkat. Někdo mluví o stovkách, jiný o tisících. Dávky pomoci v hmotné nouzi v Česku pobírá asi 100.000 lidí. Velkou část tvoří matky s dětmi, senioři, zejména ženy, kterým zemřel manžel, invalidé či psychicky nemocní lidé.

Dopady nebyly diskutovány v klasickém mezirezortním připomínkovém řízení, protože do značné míry zákon vznikal až v poslanecké sněmovně. Chybí širší odborná debata. Nikdo zkrátka nespočítal, kolik nás to bude stát. Kdo bude řešit situaci rodin, které se ocitnou na ulici? Kdo bude platit následky?

Dochází k prolomení dosud zavedeného principu, že dávky v hmotné nouzi nepodléhají výkonu rozhodnutí (viz Občanský soudní řád). Listina základních práv a svobod stanoví, že „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.“ Proto Proto jsem přesvědčená, že návrh tohoto zákona je s ustanovením Listiny v rozporu. Pokud by o návrhu ale rozhodoval Ústavní soud, můžeme na rozhodnutí čekat i čtyři roky jako v případě bezdávkových zón. Jsem tedy pro zamítnutí zákona.