Příběhy neobyčejného hrdinství
Můj příspěvek do projektu deníku Lidové noviny STAROSTOVÉ PÍŠÍ NOVINY na téma: Uprchlíci z Ukrajiny. Jak se vaše město či obec zapojily nebo ještě zapojí do pomoci lidem prchajícím před válkou na Ukrajině.
Válka na Ukrajině převrátila naši Prahu 10, stejně jako ostatní města a městské části v Česku, naruby. Tváří v tvář humanitární katastrofě děláme, co můžeme. Přes stovku válečných uprchlíků jsme ubytovali v Bytovém domě Malešice, vyřizujeme žádosti o nastoupení dětí do škol, informujeme, poskytujeme základní poradenství.
Trápí mě však, že už se objevují povzdechy některých Čechů, jak mají Ukrajinci nárok na benefity, na které oni ne. Jako bychom v okamžiku, kdy se ve zpravodajství objevují hlavně fakta a čísla, začali zapomínat na nepředstavitelné lidské utrpení, kterému byli ze dne na den vystavení obyčejní lidé. A na jejich odvahu, kterou museli sebrat, aby utekli z místa válečného konfliktu. Přináším tři z mnoha příběhů ukrajinského hrdinství z našeho Bytového domu Malešice.
Celou cestu z Ukrajiny do České republiky se staral o milovaného kanárka. Malý chlapeček ho schovával v papírové krabičce, kde ptáčkovi nechyběly otvory pro dýchání. Když k nám dorazil, zajímalo hošíka jediné: jestli bychom mu pro ptáčka nedali malou klícku.
Na místě jsme ji samozřejmě neměli. Ale stačilo dát výzvu na facebookovou stránku Malešická parta, a hned se nám ozvala paní, že klec okamžitě koupí a přinese. Donesla ji přesně ve chvíli, kdy se chlapeček vrací z večeře. Co se dělo, když ji uviděl, se těžko popisuje slovy. Abychom pochopili, proč tak výská radostí, musíme se myšlenkami vrátit do doby, kdy jsme ještě byly dětmi, a milovaly nějaké zvířátko. „Nechcete s ním jít na pokoj a pomoci mu dát kanárka do klícky?“ zeptá se naše ukrajinská koordinátorka Marina dárkyně. Paní chce. A dlouhé minuty pak mluví o silném poutu chlapce a zvířecího přítele. O poutu, které nepřetrhly ani několikeré státní hranice.
O Skromné mamince
Přijela se třemi igelitkami, šestnáctiletou dcerou a roční holčičkou v náručí. Jméno mi neřekla, budu jí říkat Skromná maminka. Poprvé jsem ji uviděla v pátek 11. března odpoledne, když jsme ji ubytovávali. Vypadala velmi utrápeně, přesto mi na otázku, co potřebuje na holčičku, odpověděla stručně: „Nic.“
Opravdu? Vždyť nemá ani kočárek! Sehnat ho mi dalo méně práce, než jsem čekala – lidé u nás v Malešicích umí být velmi obětaví. Skromná maminka byla šťastná. Pak jsem jí přinesla pleny. Nechtěla je. Proč? Až zpětně mi to došlo. Prostě neměla na jejich zaplacení…
V neděli už vypadaly obě dcery o poznání lépe. Konečně aspoň trochu vyspalé, o něco klidnější. V pondělí na můj dotaz, zda něco potřebují, už Skromná maminka odpovídá asertivněji. I když… „Prosím, neměla byste malý hrnec s pokličkou, abych mohla dcerce uvařit?“ Hned druhý den jí ho přinesla sousedka. Teď už její
O setkání ukrajinských sester