Rozhovor pro MF DNES: „Na mzdy zaměstnanců jsme si museli půjčit."
Renata Chmelová se stala novou ředitelkou pražského střediska Diakonie. Organizace pečuje o lidi s postižením a pomáhá také v krizových situacích.
Co vás přivedlo do sociálních služeb?
Většinu své profesní kariéry jsem řídila nějakou organizaci. Dlouho jsem působila v IT, stála jsem v čele neziskovky na ochranu životního prostředí a mám zkušenosti i s řízením ve veřejné správě jako senátorka a starostka Prahy 10.
Když jsem se po senátních volbách v roce 2022 rozhodovala, co dál, měla jsem jasno, že chci pracovat v neziskovém sektoru. Téma sociálních služeb mě zaujalo už v Senátu, kde jsem se mimo jiné zabývala dostupným bydlením a systémem sociální podpory. V Diakonii si teď plním sen pomáhat potřebným.
Přechod z vedení radnice a ze Senátu do sociálních služeb je výrazná změna. Co stálo za vaším odchodem z aktivní politiky?
Na podzim jsem neobhájila senátorský mandát. V komunálních volbách na Praze 10 přitom naše koalice uspěla a já byla připravená pokračovat v práci pro městskou část.
Při povolebních jednáních se ale ukázalo, že moje další působení ve vedení radnice by komplikovalo vznik nové koalice. Rozhodla jsem se proto ustoupit a umožnit dohodu. Po řadě let ve vrcholné komunální politice jsem zároveň cítila, že je čas využít své zkušenosti také někde jinde.
Takže v Praze 10 už nejste vůbec aktivní?
Zůstávám zastupitelkou, a to i proto, že jsem ve volbách získala velmi silnou osobní podporu. Ve svém volném čase se jako předsedkyně Výboru pro energetický management věnuji energetickým úsporám a hospodaření s energiemi v budovách městské části. Energetika byla jedním z témat, kterým jsem se věnovala už ve vedení Prahy 10, takže v této práci pokračuji dál.
Můžete blíže popsat činnosti pražské Diakonie?
Věnujeme se několika skupinám lidí a různým životním situacím. Jedním z hlavních témat je možnost žít co nejdéle v domácím prostředí. Podporujeme lidi s mentálním nebo kombinovaným postižením, lidi s autismem i lidi s vyšší mírou potřeby podpory. Současně pomáháme jejich rodinám, aby náročnou péči mohly dlouhodobě zvládat.
K tomu slouží například denní a týdenní stacionáře nebo odlehčovací služby. Provozujeme také chráněné bydlení, kde lidem s menší potřebou podpory pomáháme žít co nejsamostatněji. Pečovatelskými službami zase umožňujeme seniorům zůstávat co nejdéle doma.
Staráte se také o lidi, u kterých už domácí péče není možná?
Ano, provozujeme také pobytové služby. Snažíme se ale, aby ani pobytová služba nepůsobila jako instituce. Vytváříme lidem domov a pracovníci do něj vlastně přicházejí jako ti, kteří jim poskytují potřebnou podporu.
Nově například otevíráme ve Stodůlkách domov pro dospělé lidi s těžkou poruchou autistického spektra. Jde o lidi, pro které je v současném systému velmi obtížné najít vhodnou službu a kteří někdy zůstávají dlouhé roky hospitalizováni, přestože by mohli žít v komunitním prostředí.
Jaká je další velká oblast vaší práce?
Pomáháme také lidem, kteří se ocitli v obtížné nebo krizové životní situaci. Podporujeme rodiny ohrožené ztrátou bydlení nebo zaměstnání a snažíme se pomoci jim tak, aby rodina mohla zůstat pohromadě.
Provozujeme azylový dům pro matky s dětmi, krizovou pomoc a pracujeme také s lidmi s duševním onemocněním při jejich návratu do běžného života.
Jedním z prvních problémů, které jste jako nová ředitelka musela řešit, byly peníze.
Ano. A pro člověka, který přichází z jiného prostředí, je systém financování sociálních služeb poměrně překvapivý.
Na začátku roku poskytujete služby, máte zaměstnance, běží vám všechny náklady, ale ještě přesně nevíte, kolik peněz od státu a kraje na daný rok dostanete. Dotace navíc není nároková. O její výši se dozvíte až v průběhu roku.
My jsme si proto na mzdy zaměstnanců museli půjčit. Službu samozřejmě nemůžete na několik měsíců zastavit a říct klientům, že počkáte, až dorazí dotace.
Problém není jen v tom, kdy peníze přijdou. Poskytovatel zároveň dopředu neví, jestli částka, kterou dostane, skutečně pokryje náklady.
Velkým problémem sociálních služeb jsou také mzdy zaměstnanců.
Je to obrovský problém. Nástupní mzda pracovníka v přímé péči o naše klienty je kolem 28 tisíc korun hrubého. Přitom jde o velmi náročnou práci, často ve dvanáctihodinových směnách, o víkendech a svátcích.
Práci v přímé péči jsem si sama vyzkoušela a o to víc si uvědomuji, jak fyzicky i psychicky náročná je.
Přitom potřeba sociálních služeb bude růst. Dnes je přibližně pětina populace starší 65 let, v dalších desetiletích bude tento podíl ještě výrazně vyšší. Musíme si proto položit velmi jednoduchou otázku: kdo se o stále větší počet lidí, kteří budou potřebovat podporu a péči, postará?
Budou to právě pracovníci sociálních služeb.
Proto se také připojujeme k iniciativě Stejná odměna, která upozorňuje na rozdíly mezi odměňováním lidí vykonávajících stejnou práci v příspěvkových organizacích a v neziskovém sektoru.
Pokud chceme mít kvalitní sociální služby i za deset nebo dvacet let, musíme se začít vážně zabývat nejen jejich financováním, ale také tím, za jakých podmínek v nich lidé pracují.