Právo na lásku nekončí postižením

Láska je jednou provždy láska. A život s postižením na tom nic nemění.

Dva naši klienti se před více než deseti lety potkali v Diakonii Praha. Stali se z nich partneři a dnes spolu žijí v našem chráněném bydlení. Mají svůj vztah, společný domov, své zážitky i plány – stejně jako jiné páry.

Možná to zní samozřejmě. V sociálních službách ale samozřejmé není všechno.

Lidé s postižením byli dlouho vnímáni především jako ti, o které je potřeba se postarat. Mnohem méně se mluvilo o jejich právu rozhodovat o vlastním životě, navazovat vztahy, mít soukromí nebo žít s člověkem, kterého milují.

Přitom právě tohle patří k obyčejnému životu.

Podpora nemá určovat, koho smíme milovat

Smyslem chráněného bydlení podle mě není vytvořit bezpečné místo a tím skončit. Dobrá sociální služba má člověku umožnit žít co nejvíce podle jeho vlastních představ.

To znamená nejen bydlet, pracovat nebo rozhodovat o tom, co bude dělat ve volném čase. Patří sem také přátelství, partnerské vztahy, intimita a soukromí.

Role pracovníků není určovat, jak má správný život klienta vypadat. Jejich úkolem je nabídnout potřebnou podporu, aby o něm mohl v co největší míře rozhodovat sám.

Samozřejmě zároveň musíme umět chránit zranitelné lidi před zneužíváním, podporovat je v rozpoznávání hranic a pracovat s otázkami souhlasu a bezpečí. Ochrana ale nesmí znamenat, že člověku preventivně odebereme možnost vztah vůbec mít.

Být součástí společnosti

Naši klienti se účastní také společenských a kulturních událostí. Jednou z nich je Prague Pride.

Nejde pro mě jen o festival. Je to také příležitost připomenout, že lidé s postižením nejsou někde vedle společnosti. Patří do ní se všemi svými potřebami, vztahy, radostmi i starostmi.

Před zahájením festivalu zaznělo při bohoslužbě Českobratrské církve evangelické poselství otevřenosti, přijetí a Boží lásky pro všechny.

V prostředí Diakonie mi tato myšlenka připadá velmi přirozená.

Důstojnost znamená také možnost být sám sebou

Když v sociálních službách mluvíme o důstojnosti, někdy se soustředíme hlavně na kvalitu péče, bezpečí nebo materiální podmínky.

Důstojnost je ale širší.

Je to také možnost rozhodovat o sobě. Mít vlastní vztahy. Mít soukromí. Být přijímán takový, jaký člověk je.

A mít právo někoho milovat a být milován.

Ani život s postižením na tom nic nemění.