Nezapomínat. A nést odpovědnost dál

Výročí 17. listopadu je pro mě vždycky osobní.

V roce 1989 jsem byla součástí sametové revoluce. Dodnes si pamatuji nejen tehdejší nadšení a pocit svobody, ale také velmi silný pocit odpovědnosti. Že to, jak bude naše země vypadat, už není jen věcí někoho „nahoře“. Je to také na nás.

Po pětatřiceti letech se k téhle myšlence vracím možná ještě častěji.

Letošní připomínání 17. listopadu pro mě začalo už koncertem Plastic People of the Universe. Jejich hudba je neoddělitelně spojená s dobou, kdy svobodně tvořit, mluvit nebo říkat vlastní názor vyžadovalo odvahu a mohlo mít velmi konkrétní následky.

O dva dny později jsem byla znovu na Národní třídě.

Člověk tam potkává přátele, známé i lidi z politiky a veřejného života. Ale především si znovu uvědomí, proč se tam každý rok vracíme.

Nejen kvůli minulosti.

Svoboda a demokracie nejsou stav, kterého jsme jednou v listopadu 1989 dosáhli a tím bylo hotovo. Každá generace znovu rozhoduje o tom, jak se svou svobodou naloží, co je ochotná bránit a jakou společnost po sobě zanechá.

Právě to je pro mě jeden z důvodů, proč jsem zůstala aktivní ve veřejném životě a politice. Ne proto, že bych si myslela, že politika vyřeší všechno. Ale protože rozhodnutí, která dnes děláme, určují podobu země, města i sousedství, ve kterých budou jednou žít naše děti a vnoučata.

Lidé v roce 1989 měli odvahu postavit se nesvobodě.

Naší odpovědností je nezapomenout, co nám tím umožnili – a starat se o svobodu a demokracii tak, abychom je jednou mohli předat dál.