Slučovat organizace znamená spojovat lidi. Ne jen struktury.

Do Diakonie Praha jsem nastoupila přesně v den, kdy se spojila dvě střediska, která více než třicet let fungovala samostatně.

Každé mělo vlastní historii, tým, zvyky, způsob práce i styl řízení.

Velmi rychle jsem pochopila, že sloučení organizací není především administrativní operace. Nestačí spojit účetnictví, organizační strukturu a vedení. To nejtěžší se totiž odehrává mezi lidmi.

Při podobné změně se podle mě nesmí podcenit několik věcí.

Lidé řeší, co ze své původní identity ztratí a co naopak zůstane. Vnímají, zda se jeden z původních subjektů nestává tím „silnějším“. Potřebují rozumět tomu, proč ke změně dochází a kam nový celek směřuje. A potřebují prostor otevřeně mluvit i o nejistotě, kterou změna přirozeně vyvolává.

Tam, kde chybí komunikace, velmi rychle nastupují vlastní výklady, obavy a nedůvěra.

Po více než třech letech od našeho sloučení také vím, že nový organizační řád můžete napsat za několik týdnů. Společnou kulturu organizace ale budujete roky.

O to zajímavější pro mě bylo setkání Pražského a Ústeckého seniorátu Českobratrské církve evangelické v Kulturním centru Řehlovice. Oba senioráty stojí před vlastní cestou spojování a já jsem tam mohla přinést zkušenost Diakonie Praha.

A znovu jsem si uvědomila jednu věc: sloučení nemá jeden okamžik, kdy je „hotovo“.

Formálně může vzniknout nová organizace k určitému datu. Ve skutečnosti ale teprve potom začíná práce na tom, aby lidé přijali společný směr, dokázali spolupracovat a postupně začali nový celek vnímat jako svůj.

Úspěch se proto nepozná jen podle nové struktury nebo vyrovnaného rozpočtu. Pozná se podle toho, zda organizace po změně funguje lépe, zda lidé vědí, kam směřují, a zda dokážou vytvořit něco společného, aniž by bylo nutné popřít to dobré, co si každý přinesl z minulosti.

Právě v Řehlovicích jsem viděla dobrý začátek: ochotu spolu mluvit, poslouchat se a hledat společnou cestu.

Protože organizace můžete sloučit rozhodnutím. Lidi musíte spojit prací.