O budoucnosti péče se mluví. Bariéry máme už dnes.

Na Fóru investorů Asociace poskytovatelů sociálních služeb představil ministr práce a sociálních věcí vizi dalšího rozvoje kapacit sociálních služeb.

Demografická čísla jsou jasná. Populace stárne, lidí s potřebou podpory a péče bude rychle přibývat a bez terénních služeb, podpory neformálních pečujících, asistivních technologií a lepšího propojení sociální a zdravotní oblasti se neobejdeme.

V sociálních službách to ale nežijeme jako budoucí scénář. Limity systému vidíme už dnes.

Proto podle mě nestačí znovu pojmenovávat, co nás čeká. Potřebujeme odstraňovat konkrétní překážky, které brání vzniku a rozšiřování potřebných služeb už teď.

Za Diakonii Praha jsem otevřela jednu z nich: materiálně-technický standard, který nám dnes blokuje rozšíření Domova Daniela pro lidi s autismem a vysokou potřebou podpory.

Máme připravený projekt. Máme stavební povolení. A především máme lidi a rodiny, které takovou službu potřebují.

Přesto nemůžeme pokračovat, protože současná pravidla sčítají kapacity různých služeb umístěných v jednom objektu, i když fakticky fungují odděleně a komunitním způsobem. Výsledkem je paradox: systém na jedné straně požaduje vznik menších komunitních služeb, na druhé může jejich rozvoj stejnými pravidly zablokovat.

Na můj dotaz ministr reagoval věcně. Uvedl, že materiálně-technické standardy chce racionalizovat a že posuzování má odpovídat reálnému fungování služeb, ne pouze formálním parametrům. Přislíbil také návštěvu našeho domova, aby situaci viděl přímo na místě.

To považuji za důležité.

Pokud chceme skutečně připravit sociální služby na stárnutí společnosti a rostoucí potřebu péče, nestačí plánovat nové kapacity na papíře. Musíme současně odstranit bariéry, které jejich vznik komplikují už dnes.

Protože někdy není problém v tom, že bychom nevěděli, co je potřeba udělat. Problém je, že nám to současná pravidla nedovolí.