Projev k stému druhému výročí vítězství v bitvě u Zborova

Vážení přítomní,

děkuji za vaše pozvání. S radostí jsem ho po dvou letech opět přijala.

Připomínáme si sté druhé výročí okamžiku, kdy u Zborova na Ukrajině zvítězila Československá střelecká brigáda. Zvítězila v bitvě, která nebyla velká, ale která má obrovský význam pro naši státnost, pro naši samostatnost, pro naše zdravé sebevědomí.

Jedním z atributů státnosti je dobře zorganizovaná armáda podřízená civilním autoritám. Můžeme mít identitu kulturní, náboženskou, jazykovou, národní, ale mnohdy ani toto všechno dohromady nestačí na samostatnost, na vlastní státní existenci.

Bitva u Zborova a přítomnost vlastního vojska byla odrazovým můstkem pro formování dalších československých jednotek v Rusku. Porovnejme si prosím čísla: Na konci roku 1917 bylo našich bojeschopných vojáků celkem 38 a půl tisíce. Ke konci roku 2018 má Armáda České republiky přes 25 tisíc vojáků z povolání. 102 let staré počty prostě pořád obstojí!

Ve zborovské bitvě prokázali naši vojáci a jejich vedení vojenský um. To mělo své důsledky. Všimli si toho tehdejší ruští i evropští politici. A Tomáš Masaryk, náš pozdější první prezident, si tím v tehdejší světové politice významně posílil autoritu.

Vítězná bitva u Zborova je počátkem dráhy k samostatné Československé republice. Ve zborovské bitvě se předvedli zformovaní bojující vojáci, nikoli muži, kteří v rámci většího cizího celku plní jen dílčí, například výzvědné, úkoly.

Hledíme-li na postoj Tomáše Masaryka na tehdejší Rusko, jež se stalo brzy komunistickým, říkáme si jediné: Masaryk byl realista. Věděl, že republika potřebuje kvalitní, bojeschopnou, plně vybavenou armádu. Dělal pro to hodně. Mimo jiné jsme měli velmi kvalitní zbraně.

Věděl, že naše republika potřebuje silné, spolehlivé a demokratické spojence a snažil se spolu s Edvardem Benešem tyto mezinárodní vztahy a svazky budovat. Měli to oba neskonale těžší než my dnes. Co by tehdy dali za průmyslově vyspělé a demokratické Německo? Za demokratické, dynamicky se rozvíjející Polsko?

Mnozí čeští političtí lídři v současnosti bohužel zpochybňují základní mezinárodně politické zakotvení České republiky.

Mír na evropském kontinentě máme díky mnohostranné, postupně se integrující, konflikty řešící a odrážející Evropské unii. Někdy jsou to pořádně ušmudlané kompromisy, mnohdy je to hodně byrokracie, ale pořád lepší to než pach, zima, mrtvoly a beznaděj v zákopech 1. světové války.

Mír na evropském kontinentě máme dnes díky vynikající spolupráci států sdružených v Severoatlantické obranné alianci.

Vždycky, když jsou tyto dva základní kameny naší stability od základů zpochybňovány, když se prosazuje čínský nebo ruský pohled na věc, když je kritizován víc Brusel a Štrasburg než Moskva a Peking, měli bychom si vzpomenout na československé legionáře.

Na jejich anabázi v Rusku.

Na to, jak se jim komunisté po roce 1945 pokusili upřít sebemenší místečko v historické národní paměti.

Legionáři se svým ryzím vlastenectvím, se schopností bránit vlastní stát a jeho demokratický charakter, byli trnem v oku jak nacistům, tak komunistům. Mějme respekt k samotným legionářům i k těm, kdo jejich odkaz uchovávali a uchovávají v našem povědomí.

Před dvěma lety jsem si zde posteskla, že náš zborovský pomník na Praze 10 byl dlouhá léta opomíjen a poněkud zanedbán. Dnes mohu s radostí konstatovat, že se opravuje a brzy bude v plné kráse obnoven. Bylo to i jedno z prvních míst, kam jsem se s vděčností vydala po svém zvolení starostkou.

Legionáři nám i dnes ukazují, kolik je zapotřebí statečnosti, kolik vytrvalosti a kolik moudrého umění válčit – totiž umění bojovat tak, abychom uměli zajistit bezpečnost vlastních občanů a odstrašili ty, kdo by se ji pokoušeli narušit.

Úkol zajistit trvalou bezpečnost středně velkého státu uprostřed Evropy není snadný. Je to součást našeho dnešního budování státu, našeho dnešního úsilí o demokracii svobodnou, nikoli pouze volební a formální.

Zborov je velkou inspirací, buďme za ni vděční.

Děkuji vám za pozornost.

Renata Chmelová
senátorka Prahy 10