Projev k uctění památky obětí komunismu, hřbitov u krematoria v Praze-Motole

Vážení přítomní,

děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.

V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.

Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.

Jména těchto popravených zde můžeme číst jen díky úsilí řady historiků z konce dvacátého století. Komunisté chtěli zašlapat památku obětí svých justičních vražd i po smrti. „Jsi nula, nemáš jméno, nikdo si na tebe nevzpomene.“ Takhle byli schopni komunističtí vyšetřovatelé deptat ty, které vyslýchali. A takhle vůči nim postupovali i po jejich smrti.

Mezi zdejšími obětmi komunistické perzekuce je hrdina druhé světové války, který bojoval za naši svobodu z Anglie. Odpočívají zde a na spravedlnost, která není z tohoto světa, tu čekají vzdělaní a schopní lidé. Občansky a politicky kompetentní osobnosti, které mohly další desítky let dávat svou energii, schopnosti a um české společnosti. A nemohly, protože jejich životy komunisté nemilosrdně zmařili.

Jsou mezi nimi zralí muži v nejlepších letech. I mladí muži ve věku absolventů vysokých škol.
Jaroslav Blahník, Miroslav Chmelař. Oba popravení ve věku třiadvaceti let. Josef Charvát, Vratislav Polesný, Zdeněk Profous, Oldřich Sklenička – všichni popravení v šestadvaceti.

Jsme tady, abychom důstojně uctili památku obětí komunistického teroru. Naše dnešní svoboda nebyla zadarmo.
Není ale výprodejem naší těžce dobyté svobody skutečnost, že právě v těchto dnech a bez jakýchkoliv skrupulí – dokonce se vřelým doporučením z Hradu – vzniká vláda s pomocí komunistické strany? Není to plivanec do tváře obětí, jimž jsme se přišli poklonit?

Chci zde hlavně široké veřejnosti připomenout zákon číslo 198 z roku 1993 – o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V jeho úvodu čteme:

„Komunistická strana Československa, její vedení – a členové – jsou odpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989 … Za vědomé porušování lidských práv a svobod. Za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů … Zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům.“

Zákon má jen devět paragrafů, je pořád platný. A bude dál platný v té míře, v jaké ho budou ctít politici i občané.

Kam jsme se to ale za pětadvacet let dostali? Kam jsme se dostali od první hlavy České republiky, která dávala komunistům jasně najevo, že patří do izolace? – Až k prezidentovi, který jede na komunistický sjezd poděkovat za podporu, kterou mu soudruzi vyjádřili v přímé volbě? Mluvme jasně: Dokud skalní komunista neprojeví lítost nad zločiny minulého režimu, nemůže být řeč o tlusté čáře. Není odpuštění bez pokání.

Je tu ovšem otázka svědomí a otázka nenávisti. S pojmem svědomí pracovali v době gulagů i komunisté – oni mluvili o revolučním svědomí. Tak to ale nemyslím. Mám na mysli svědomí jako vnitřní hlas, jenž nám říká, co je dobré a co je špatné. I komunisté mají možnost změnit své smýšlení. Alexandr Solženicyn napsal:

„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. … V průběhu života se v lidském srdci tato čára přemísťuje. Jednou je zatlačena jásajícím zlem. Podruhé uvolní prostor procitajícímu dobru. Jeden a týž člověk bývá v různých dobách svého života a v různých životních situacích naprosto rozdílným člověkem. Jednou má blíž k ďáblu. Jindy zas k světci.“

Přes všechno rozhořčení, které námi na tomto místě při vědomí komunistických zločinů cloumá, nesmíme nenávidět. Nenávistí bychom se jenom sami ničili a užírali.

Pusťme se s ještě větší silou a odhodláním do něčeho jiného. V mnoha městech a obcích stojí drobné památníčky – nebo visí pamětní desky – obětem druhé světové války. Stalo se, že komunistický režim upřednostňoval oběti z řad komunistické strany – a nepřipomínal osobnosti, které k soudruhům nepatřily.

Připomínejme poctivě a nahlas i nekomunistické oběti druhé světové války a oběti komunistického režimu tam, kde žijeme. Ve městech, v obcích, v městských a obecních kronikách. Ve školách, v médiích, na ulicích. Ve veřejném prostoru, v lokálním tisku i v zastupitelstvech.

Využijme co nejplněji času, který zbývá pamětníkům strašných událostí padesátých let. A zaznamenejme jejich svědectví. Jejich moudré postřehy k tehdejším událostem i k dnešní situaci.

Věřím, že se přitom naučíme mnohé i o sobě. A že to bude ta nejlepší prevence vůči autoritářským, nedemokratickým a parlamentem pohrdajícím tendencím, s nimiž jsme dennodenně konfrontováni dnes.

Děkuji vám za pozornost.

Renata Chmelová

Projev na pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu v areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole (Památník obětem komunismu), sobota 12. května 2018.

Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Vážení přítomní,

přišli jsme, abychom si s úctou připomněli téměř tři tisíce padlých Čechoslováků během Pražského povstání v květnu 1945. Přišli jsme vzpomínat a společně přemýšlet.

Osobně přemýšlím o třech věcech. Za prvé, Pražské povstání jako výraz odporu vůči nacistům nebyla cizí, ale jednoznačně naše národní akce. Za druhé, během několika dní v našem hlavním městě zemřely tisíce našich občanů. Před jejich statečností a odvahou se hluboce skláním. A za třetí, tak jako s mnoha jinými věcmi, i s Pražským povstáním se okamžitě takříkajíc svezla politika a geopolitické ohledy.

Pokračování textu Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Proslov ve Vazební věznici Pankrác při pietní vzpomínce na všechny, kteří položili životy v boji proti nacismu.

Vážení přítomní,

děkuji Vám za pozvání na místo, kde si připomínáme naše nevinné mrtvé. Takzvaná Sekyrárna, oddělení „II A“ v policejní věznici gestapa v Praze na Pankráci, byla místem, kde v rozmezí dvou let (od dubna 1943 do dubna 1945) zemřelo pod gilotinou celkem 1075 lidí. Z toho bylo celkem 155 žen.

Skláním se tu před jejich obětí.

Pokračování textu Proslov ve Vazební věznici Pankrác při pietní vzpomínce na všechny, kteří položili životy v boji proti nacismu.

Proslov ve Strašnickém krematoriu v rámci pietní vzpomínky na oběti českého protinacistického odboje

Vážení přítomní,

sešli jsme se tu, abychom se sklonili před obětmi českého odboje z let 1939–1945. Abychom si připomněli Lidice. A abychom si uvědomili statečnost zaměstnanců Strašnického krematoria, kteří část popela těchto obětí pietně shromažďovali pro pozdější dobu.

 

 

 

Pokračování textu Proslov ve Strašnickém krematoriu v rámci pietní vzpomínky na oběti českého protinacistického odboje

Minulost není nikdy jen minulostí…

Pietní akt k uctění památky obětí protinacistického odboje v letech 1939 – 1942 popravených v Praze v Pankrácké věznici

pátek 28. dubna 2017, Strašnické krematorium, Praha 10

Vážení přítomní,

sešli jsme se, abychom si zde připomněli památku obětí českého odboje. Památku našich spoluobčanů popravených v Pankrácké věznici.
Tito lidé měli svou tvář, své rodiny, své děti, svůj život i své zájmy. Přesto riskovali a položili život za druhé. Jako každému je mi jejich oběti líto. Hned vzápětí si ale s úctou připomínám slova: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“

První, co chci říci, je to, že se mi na tomto místě nedostává slov. Mlčím a skláním se před těmi, kdo byli kvůli naší svobodě posláni na smrt. Mé mlčení se poté mění v přání, aby se nic podobného v budoucnu už nestalo. Abychom i my měli sílu nic podobného nedopustit.

Druhá věc, o kterou se s vámi chci podělit, je poznání, že minulost není nikdy jen minulostí. Týká se nás, týká se naší přítomnosti. Už jen tím, že nám ukazuje, na jaké cesty se máme vydat a na jaké cesty se naopak vydávat nesmíme.

Pankrácké oběti jsou oběti totality. Oběti, které proti totalitě bojovaly. A jakákoli totalita, ať už hnědá nebo rudá, začíná pozvolna a zprvu nepozorovaně. Začíná nenávistí všedního dne, vylučováním druhých lidí jen proto, že mají určitou barvu kůže, patří k určité skupině, straně či menšině.

Vyrůstala jsem v režimu, který z protinacistických obětí dělal nástroje nenávisti vůči jiným. Hrubě se mi to nelíbilo. A tím se dostávám k třetímu bodu:

Památka na tyto statečné lidi burcuje naši paměť i naše srdce. Tyto oběti v nás ale nechtějí vyvolávat nenávist.  Ukazují naopak, jak je dílo nenávisti strašné. Ukazují, že každý z nás má rozum a vůli. Rozum, který je schopen vidět zlo a odmítnout ho. Vůli, která v nás probouzí odvahu postavit se zlu na odpor a bojovat za dobré věci.

S touto dobrou vůlí prosím odsud také odcházejme.