Den vzniku samostatného Československa na Praze 10

Letošní výročí Dne vzniku samostatného Československa si naše městská část připomene položením věnců na různých památných místech spjatých s touto dějinnou událostí napříč Prahou 10.

Pokračování textu Den vzniku samostatného Československa na Praze 10

Památný den Sokolstva: pietní akt u vršovické sokolovny

Vážení přítomní, dámy a pánové, bratři a sestry Sokolové!

Děkuji upřímně za vaše pozvání a za možnost připomenout si s vámi 8. říjen – poprvé takto oficiálně v Praze 10 – jako Památný den Sokolstva. Sokolové vždycky bojovali za svobodu a demokracii. Byli věrní naší republice. Budovali náš stát, spoluutvářeli svou domovinu, svoje okolí.

Pokračování textu Památný den Sokolstva: pietní akt u vršovické sokolovny

Projev k stému druhému výročí vítězství v bitvě u Zborova

Vážení přítomní,

děkuji za vaše pozvání. S radostí jsem ho po dvou letech opět přijala.

Připomínáme si sté druhé výročí okamžiku, kdy u Zborova na Ukrajině zvítězila Československá střelecká brigáda. Zvítězila v bitvě, která nebyla velká, ale která má obrovský význam pro naši státnost, pro naši samostatnost, pro naše zdravé sebevědomí.

Jedním z atributů státnosti je dobře zorganizovaná armáda podřízená civilním autoritám. Můžeme mít identitu kulturní, náboženskou, jazykovou, národní, ale mnohdy ani toto všechno dohromady nestačí na samostatnost, na vlastní státní existenci.

Pokračování textu Projev k stému druhému výročí vítězství v bitvě u Zborova

Uctění památky Milady Horákové a obětí politických procesů komunistického režimu

Vážení přítomní,

děkuji vám za pozvání na pietní akt, který se koná v Den památky obětí komunistického režimu – v den popravy doktorky Milady Horákové.

Milada Horáková je pro nás symbol. Zástupný, silný a živý symbol.

Pokračování textu Uctění památky Milady Horákové a obětí politických procesů komunistického režimu

Proslov ve Strašnickém krematoriu 2019

Pietní vzpomínka na oběti českého protinacistického odboje

      

Vážení přítomní,

přicházím, abych zde promluvila a abych se zde sklonila před obětmi z řad českého odboje z let 1939–1945.

Je to pro mne stejně silná chvíle jako před rokem.

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele,“ rezonuje mi v srdci prostá věta z Janova evangelia.

Proto jsem sem přišla. Protože jsem jednoduše vděčná.

Pokračování textu Proslov ve Strašnickém krematoriu 2019

Můj dopis předsedovi ČSBS Ing. Jaroslavu Vodičkovi

Vážený pane předsedo Vodičko,

v minulých dnech se ke mně dostala informace, že Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu rozesílá Vaším jménem oficiální pozvánku na pietní vzpomínku na příslušníky Českého národního odboje před Strašnickým krematoriem, kterou spolu pořádá MČ Praha 10 a Oblastní výbor ČSBS Praha 10.

Současně s touto pozvánkou je rozesílán tento papírový ústřižek.

Ráda bych tímto zdůraznila, že tento pietní akt pořádá MČ Praha 10 s Oblastním výborem ČSBS Praha 10 v čele s panem předsedou Říhou, nikoli s Ústředním výborem ČSBS. Ohrazuji se proto proti Vašemu svévolně rozesílanému sdělení, které není známo ani mně, ani panu předsedovi Říhovi, a zejména se ohrazuji proti tomu, abyste dále vystupoval za organizátory tohoto pietního aktu.

Je v nejvyšším zájmu nás všech, aby vzpomínka na příslušníky Českého národního odboje a jejich rodinné příslušníky, včetně Lidických mužů popravených na Kobyliské střelnici, proběhla se vší úctou zejména k těmto obětem, které padly za naši svobodu.

S pozdravem

Renata Chmelová
starostka MČ Praha 10

 

na vědomí:
Petr Říha, předseda OV ČSBS Praha 10
Jaroslav Kubera, předseda Senátu PČR

Den vzpomínek a příměří

11. listopad 1918 je důležitý den. Stejně důležitý jako o 27 let později 8. květen 1945. Konec války je v každém ohledu mimořádná událost. Lidé si vydechli a mohli začít tvořit své životy po svém, a ne se jen bránit neustále hrozící zkáze.

11. listopadu si připomínáme sto let od ukončení první světové války. V Praze 10, u dnes opuštěné budovy strašnické školy u metra Strašnická, máme nenápadný pomníček. Můžeme si zde připomenout naše mrtvé na bojištích této Velké války.

Pokračování textu Den vzpomínek a příměří

Otevření Makuchovy lávky a uctění památky disidenta Vasyla Makucha

Velvyslanec Ukrajiny Jevhen Perebyjnis, mne pozval na otevření lávky ve Vršovicích, naproti Ukrajinské ulici. Lávka byla pojmenována na počest Vasyla Omeljanoviče Makucha, který se před padesáti lety kolem půl páté večer na kyjevském Chreščatyku, u vchodu do domu č. 27, poblíž Bessarabského tržiště, polil benzínem a zapálil. Podle některých autorů měl přitom kromě slov o svobodné Ukrajině vykřiknout: Pryč s okupanty Československa! Bylo mi ctí se otevření účastnit. Níže si můžete přečíst můj projev a příběh tohoto muže.

Pokračování textu Otevření Makuchovy lávky a uctění památky disidenta Vasyla Makucha

FOTOGALERIE: 100 let republiky nejen na Hradčanech, ale i u zapomenutých památníků na Praze 10

Rozhodla jsme se u příležitosti stého výročí našeho samostatného a demokratického státu připomenout ty, kdo položili život v bojích za 1. a 2. světové války, a obešla jsem s kolegy z Koalice VLASTA alespoň některé pomníky v Praze 10.

Češi mohou být hrdí na své bojovníky u Zborova, v Anglii i na východní frontě. Likvidace tyrana Reinharda Heydricha neměla ve světě obdoby. Každý rok těsně před výročím založením republiky si připomínáme hrdinnou smrt těch, kdo pomáhali parašutistům. Přesně 24. října 1942 bylo v koncentračním táboře v Mauthausenu zahájeno vraždění 294 Čechoslováků, příbuzných a blízkých spolupracovníků parašutistů, kteří se na odstranění tohoto prominentního nacisty podíleli. Na hrdinský odkaz vojáků i civilistů bojujících za naši svobodu navazují dnes naši vojáci v misích na řadě míst světa. Připomínejme si je společně!

Pokračování textu FOTOGALERIE: 100 let republiky nejen na Hradčanech, ale i u zapomenutých památníků na Praze 10

Projev k uctění památky obětí komunismu, hřbitov u krematoria v Praze-Motole

Vážení přítomní,

děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.

V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.

Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.

Jména těchto popravených zde můžeme číst jen díky úsilí řady historiků z konce dvacátého století. Komunisté chtěli zašlapat památku obětí svých justičních vražd i po smrti. „Jsi nula, nemáš jméno, nikdo si na tebe nevzpomene.“ Takhle byli schopni komunističtí vyšetřovatelé deptat ty, které vyslýchali. A takhle vůči nim postupovali i po jejich smrti.

Mezi zdejšími obětmi komunistické perzekuce je hrdina druhé světové války, který bojoval za naši svobodu z Anglie. Odpočívají zde a na spravedlnost, která není z tohoto světa, tu čekají vzdělaní a schopní lidé. Občansky a politicky kompetentní osobnosti, které mohly další desítky let dávat svou energii, schopnosti a um české společnosti. A nemohly, protože jejich životy komunisté nemilosrdně zmařili.

Jsou mezi nimi zralí muži v nejlepších letech. I mladí muži ve věku absolventů vysokých škol.
Jaroslav Blahník, Miroslav Chmelař. Oba popravení ve věku třiadvaceti let. Josef Charvát, Vratislav Polesný, Zdeněk Profous, Oldřich Sklenička – všichni popravení v šestadvaceti.

Jsme tady, abychom důstojně uctili památku obětí komunistického teroru. Naše dnešní svoboda nebyla zadarmo.
Není ale výprodejem naší těžce dobyté svobody skutečnost, že právě v těchto dnech a bez jakýchkoliv skrupulí – dokonce se vřelým doporučením z Hradu – vzniká vláda s pomocí komunistické strany? Není to plivanec do tváře obětí, jimž jsme se přišli poklonit?

Chci zde hlavně široké veřejnosti připomenout zákon číslo 198 z roku 1993 – o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V jeho úvodu čteme:

„Komunistická strana Československa, její vedení – a členové – jsou odpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989 … Za vědomé porušování lidských práv a svobod. Za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů … Zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům.“

Zákon má jen devět paragrafů, je pořád platný. A bude dál platný v té míře, v jaké ho budou ctít politici i občané.

Kam jsme se to ale za pětadvacet let dostali? Kam jsme se dostali od první hlavy České republiky, která dávala komunistům jasně najevo, že patří do izolace? – Až k prezidentovi, který jede na komunistický sjezd poděkovat za podporu, kterou mu soudruzi vyjádřili v přímé volbě? Mluvme jasně: Dokud skalní komunista neprojeví lítost nad zločiny minulého režimu, nemůže být řeč o tlusté čáře. Není odpuštění bez pokání.

Je tu ovšem otázka svědomí a otázka nenávisti. S pojmem svědomí pracovali v době gulagů i komunisté – oni mluvili o revolučním svědomí. Tak to ale nemyslím. Mám na mysli svědomí jako vnitřní hlas, jenž nám říká, co je dobré a co je špatné. I komunisté mají možnost změnit své smýšlení. Alexandr Solženicyn napsal:

„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. … V průběhu života se v lidském srdci tato čára přemísťuje. Jednou je zatlačena jásajícím zlem. Podruhé uvolní prostor procitajícímu dobru. Jeden a týž člověk bývá v různých dobách svého života a v různých životních situacích naprosto rozdílným člověkem. Jednou má blíž k ďáblu. Jindy zas k světci.“

Přes všechno rozhořčení, které námi na tomto místě při vědomí komunistických zločinů cloumá, nesmíme nenávidět. Nenávistí bychom se jenom sami ničili a užírali.

Pusťme se s ještě větší silou a odhodláním do něčeho jiného. V mnoha městech a obcích stojí drobné památníčky – nebo visí pamětní desky – obětem druhé světové války. Stalo se, že komunistický režim upřednostňoval oběti z řad komunistické strany – a nepřipomínal osobnosti, které k soudruhům nepatřily.

Připomínejme poctivě a nahlas i nekomunistické oběti druhé světové války a oběti komunistického režimu tam, kde žijeme. Ve městech, v obcích, v městských a obecních kronikách. Ve školách, v médiích, na ulicích. Ve veřejném prostoru, v lokálním tisku i v zastupitelstvech.

Využijme co nejplněji času, který zbývá pamětníkům strašných událostí padesátých let. A zaznamenejme jejich svědectví. Jejich moudré postřehy k tehdejším událostem i k dnešní situaci.

Věřím, že se přitom naučíme mnohé i o sobě. A že to bude ta nejlepší prevence vůči autoritářským, nedemokratickým a parlamentem pohrdajícím tendencím, s nimiž jsme dennodenně konfrontováni dnes.

Děkuji vám za pozornost.

Renata Chmelová

Projev na pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu v areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole (Památník obětem komunismu), sobota 12. května 2018.