OHÝBÁNÍ PRAVIDEL JEDNÁNÍ NA PRAZE 10

Koaliční radní dnes ohýbali jednací řád zastupitelstva. Zahráli si na opoziční zastupitele. Bod „Dotazy a informace členů Zastupitelstva“, jinými slovy interpelace zpravidla opozičních zastupitelů vůči radním či předsedům výborů, zneužili k politické kritice opozice. A tak nastaly komické situace:

Radní Lojda oslovil radu, aby se zabývala články ve Vlastních novinách na téma hazardu. (Proč si to neřeknou na jednání Rady mezi sebou?)

První místostarosta Pek mi pak vytkl neúčast na jednáních Komise pro územní rozvoj. Začal mluvit o souběhu funkcí. Jenže práce v Senátu je mým zaměstnáním, (tak jako kolegyně zastupitelky jsou lékařka či asistentka europoslance nebo kolegové zastupitelé jsou tajemník poslaneckého klubu či advokát) a přestože jsem usilovala o změnu termínů a vždycky jsem se omluvila, nebylo mi předsedkyní komise Ivanou Cabrnochovou nikdy vyhověno.

„Náhoda“ tomu chtěla, že pondělní jednání komise byla přesunuta na středu zrovna od té doby, kdy jsem se stala senátorkou. Pan Pek vyzval radní, aby „situaci řešili“, což se dá číst tak, aby mne z komise vyloučili. Poradím jim: Vyhovte přesunu komise na jiný den, tak jak jste dříve uzpůsobili program jednání bývalé senátorce Ivaně Cabrnochové.

Přikládám srovnání termínů jednání Senátu a jednání orgánů Městské části a mojí účasti na nich. Stojím si za tím, že změna termínů Komise územního rozvoje Prahy 10 byla účelová. Osobně se kolegům a kolegyním v zastupitelstvu i občanům snažím termínově vždy, když to jde, vyhovět.

Minulost není nikdy jen minulostí…

Pietní akt k uctění památky obětí protinacistického odboje v letech 1939 – 1942 popravených v Praze v Pankrácké věznici

pátek 28. dubna 2017, Strašnické krematorium, Praha 10

Vážení přítomní,

sešli jsme se, abychom si zde připomněli památku obětí českého odboje. Památku našich spoluobčanů popravených v Pankrácké věznici.
Tito lidé měli svou tvář, své rodiny, své děti, svůj život i své zájmy. Přesto riskovali a položili život za druhé. Jako každému je mi jejich oběti líto. Hned vzápětí si ale s úctou připomínám slova: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“

První, co chci říci, je to, že se mi na tomto místě nedostává slov. Mlčím a skláním se před těmi, kdo byli kvůli naší svobodě posláni na smrt. Mé mlčení se poté mění v přání, aby se nic podobného v budoucnu už nestalo. Abychom i my měli sílu nic podobného nedopustit.

Druhá věc, o kterou se s vámi chci podělit, je poznání, že minulost není nikdy jen minulostí. Týká se nás, týká se naší přítomnosti. Už jen tím, že nám ukazuje, na jaké cesty se máme vydat a na jaké cesty se naopak vydávat nesmíme.

Pankrácké oběti jsou oběti totality. Oběti, které proti totalitě bojovaly. A jakákoli totalita, ať už hnědá nebo rudá, začíná pozvolna a zprvu nepozorovaně. Začíná nenávistí všedního dne, vylučováním druhých lidí jen proto, že mají určitou barvu kůže, patří k určité skupině, straně či menšině.

Vyrůstala jsem v režimu, který z protinacistických obětí dělal nástroje nenávisti vůči jiným. Hrubě se mi to nelíbilo. A tím se dostávám k třetímu bodu:

Památka na tyto statečné lidi burcuje naši paměť i naše srdce. Tyto oběti v nás ale nechtějí vyvolávat nenávist.  Ukazují naopak, jak je dílo nenávisti strašné. Ukazují, že každý z nás má rozum a vůli. Rozum, který je schopen vidět zlo a odmítnout ho. Vůli, která v nás probouzí odvahu postavit se zlu na odpor a bojovat za dobré věci.

S touto dobrou vůlí prosím odsud také odcházejme.