Útok v Londýně, kolébce evropské demokracie

Se znepokojením jsem přijala zprávu o teroristickém útoku v Londýně. Myšlenkami jsem s pozůstalými po čtyřech mrtvých, s příbuznými lidí, kteří leží v nemocnici v kritickém stavu, a se všemi zraněnými.
Útok má silnou symboliku. Stal se přesně rok po útocích v Belgii, a to v kolébce evropské demokracie, u britského parlamentu. Bezpečnost v dnešním světě je klíčová a já v tomto ohledu důvěřuji našim bezpečnostním složkám.
Oceňuji také klid našich britských kolegů zákonodárců. Ve čtvrtek 23. března zasednou „at their normal times“, tedy ve svůj obvyklý čas.

Vlajka pro Tibet

10. březen je Dnem tibetské vlajky

Vyvěsila jsem vlajku na své kanceláři ze solidarity k Tibeťanům a ke všem lidem, kteří jsou nuceni v totalitních, zejména komunistických, režimech trpět porušování základních práv člověka.
Jsem ráda, že jsem byla u toho, když Senát jasně vyjádřil nesouhlas s jednáním předsedy Senátu vůči komunistické Číně v souvislosti s návštěvou dalajlámy v České Republice.

Se znepokojením jsme v uplynulém roce sledovali, jak se v souvislosti s návštěvou dalajlámy v ČR chovali vůči komunistické Číně vrcholní představitelé našeho státu: prezident Zeman, premiér Sobotka a předsedové obou parlamentních komor zvolení za ČSSD. My se naopak domníváme, že úcta k člověku, solidarita s těmi, jejichž přirozená práva jsou potírána, a svoboda jsou hodnoty, s kterými obchodovat nelze. Je správné přihlásit se k nim už na komunální úrovni,

Městská část Praha 10 jako jedna z mála v Praze vlajku nevyvěsila!!!

Atmosféru demonstrace s Amnesty International ČR a Občanským sdružením Lungta před ambasádou Čínské lidové republiky můžete nasát zde: Video vzpomínka na letošní akci Vlajka pro Tibet (Renata Chmelová – 5:03).

Podívejte se také na skvělé poslední video MOST ProTibet, autorem spotu je Jan Látal z Prahy 10.

Díla placená z veřejných peněz by měla být automaticky veřejně dostupná

Senát na své 5. schůzi projednával novelu autorského zákona. Vesměs se jednalo o transpozici směrnice Evropského parlamentu, jejímž cílem je detailněji upravit a zprůhlednit tzv. kolektivní správu práv.

Pokud by projednávání postoupilo do podrobné rozpravy, měla jsem připravený vlastní pozměňovací návrh, který obsahoval ustanovení, že veškerá nově pořízená díla financovaná z veřejných zdrojů by byla ze zákona daňovým poplatníkům automaticky veřejně dostupná. Teď je to v zákoně tak, že si to musí veřejný zadavatel sjednat, a to se často neděje.

Dnes veřejný zadavatel zaplatí za vytvoření díla z peněz daňových poplatníků, ale vzniklé dílo je pak uvolněno k veřejnému šíření spíše výjimečně. Důvodem je, že si zadavatel často předem nezajistí autorská práva. Podle mého návrhu by to bylo přesně naopak. Díla pořízená za veřejné prostředky by byla automaticky volná k veřejnému šíření. Jejich dostupnost by se omezovala jen výjimečně, případ od případu. Jedná se o desetitisíce fotografií, textů, vědeckých děl, výtvarných děl, urbanistických návrhů a software.

Uveďme si příklad: Kdyby se pražský Magistrát řídil tímto pravidlem, nemuselo by vůbec dojít ke kauze Opencard, a Praha by od počátku byla vlastníkem všech práv k jejímu užívání a dalšímu rozvoji. Takhle to veřejné poplatníky stálo dalších cca 50 mil korun navíc.

Nesystémová podpora veřejnoprávních médií

Senátoři ve středu 8. března nepřijali můj pozměňovací návrh, který jsem podávala spolu s kolegy Ladislavem Kosem (HPP11/Pir/KDU-ČSL) a Michaelem Canovem (STAN/SLK), jehož cílem bylo napravit chybu v zákoně o DPH týkající se možnosti uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u veřejnoprávního rozhlasového a televizního vysílání.

Změny prosazené poslanci Votavou a Jandákem (oba ČSSD) přijaté v Poslanecké sněmovně znamenají, že Česká televize a Český rozhlas budou smět uplatňovat nárok na odpočet DPH za pořízené zboží nebo služby ve stejném rozsahu jako komerční rozhlasové a televizní stanice.

Jako členka Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky a zpravodajka tohoto senátního tisku se obávám rozporu s právem EU. Souhlasím s tím, že veřejnoprávní rozhlas a televize mají v rámci plurality názorů českých médií klíčové postavení. Sama je považuji za souostroví nezávislosti v moři mediálně-komerčních zájmů. Zde ale řešíme jejich nesystémové finanční zvýhodnění. V Poslanecké sněmovně prošlo ve třetím čtení, aniž by bylo dostatečně zdůvodněno, aniž by byly spočítány budoucí finanční dopady a hlavně aniž by se zvážilo riziko kolize s právem Evropské unie. Soudní dvůr EU tuto problematiku řešil docela nedávno a jeho jasné argumenty nelze jen tak opomenout (judikát Soudního dvora EU ve věci C-11/15, z 22. 6. 2016). Vnímám také riziko související s možným otevřením této cesty pro další subjekty kromě veřejnoprávního rozhlasu a televize.

Můj návrh neprošel o dva hlasy. Odkaz na hlasování v Senátu zde. Senát tedy nakonec posílá novelu zákona o DPH zpět do Poslanecké sněmovny, ovšem bez nápravy nesystémové podpory veřejnoprávních médií, kterou se poslancům podařilo na poslední chvíli „protlačit“. Jedná se o bezprecedentní úpravu v rámci Evropské unie.

 

O české krajině aneb demokracie je zápas o každý hlas

O ochranu přírody a krajiny se zasazuji celou dobu, co se účastním politického života i co jsem občansky aktivní. Záchrana zeleného Trojmezí na Praze 10 mne de facto přivedla do politiky. Je pro mě proto opravdu hořké sledovat, jak jeden jediný hlas poslal zpátky do Poslanecké sněmovny upravenou novelu zákona o ochraně přírody a krajiny. Většina senátorů ji bohužel „dotvořila“ tak, že jde proti smyslu původního zákona.
Hlasování Senátu se v očích veřejnosti stalo hybatelem změn k horšímu. Ocituji alespoň některé reakce: „Poslanci příští týden rozhodnou o podobě národních parků v Česku. Do Sněmovny jde senátní úprava novely, ze které byly odstraněny dlouhodobé cíle ochrany přírody“ (Václav Ferebauer, Má se chránit příroda, nebo lidé? Bitva o národní parky jde do finále, idnes.cz, 19. 2. 2017). Nebo ještě razantněji hnutí Duha: „Senátoři otvírají cestu masivní neřízené výstavbě a těžbě dřeva“ (www.zachranmenarodniparky.cz, 19. 2. 2017).
Jsem člověk, který se nebojí aktivně veřejně ukázat na to, co škodí. Zároveň mám respekt k institucím, zvláště k těm, které mají smysl. A Senát k nim patří. Když proto podobné věty a články čtu, musím hlasitě zareagovat. Senát je složen z 81 senátorů a senátorek zastupujících jednotlivé regiony České republiky. Jsou sdruženi do různých politických klubů, zasedají v různých výborech a komisích, reprezentují různé názory. Ne všichni v Senátu nepřejí ochraně přírody v České republice. Je to mezi námi dokonce půl na půl.
Někdy rozhoduje jeden hlas. Demokracie je zkrátka zápas. Zápas, kde ten jeden hlas je často klíčový. Těsná většina mých kolegů v Senátu hlasovala pro to, že „účelem [národních parků] je uchovat charakteristickou středoevropskou přírodu“, ale také pro to, že národní parky mají zajistit a podporovat „udržitelný rozvoj územně samosprávných celků“. Co na tom, že obce v blízkosti národních parků jsou na tom ekonomicky dobře, ba mnohem lépe než řada velkých měst, právě kvůli své jedinečné poloze?
Národní park žádný udržitelný rozvoj územně samosprávných celků nezajistí. Proč? Protože to není jeho primárním účelem. Národní park je specificky chráněné území nejvyšší důležitosti. Stanovisko senátorů hlasujících pro pozměňovací návrh senátora Větrovského nechápu. Ministerstvo je právem zmatené a ochránci přírody právem rozhořčení.
My, kdo jsme v Senátu proti návrhu kolegy senátora Větrovského hlasovali, věříme, že poslanci a poslankyně tuto změnu, která jde proti samotnému smyslu zákona o ochraně přírody, odmítnou. Doufám, že to nebude moc bolet. Že to nebude tak těsný zápas.

Více informací k zákonu naleznete například zde: https://www.zachranmenarodniparky.cz/ nebo na stránkách Ministerstva životního prostředí: http://www.mzp.cz/cz/news_stanovisko114_profesor_Damohorsky

„Ta svačina je moc svačinová, paní bufetářko…“

„Pomůžete nám, paní senátorko?“ oslovila mě koncem roku 2016 paní Jandošová. Tato dáma provozuje školní bufet na základní škole v Praze-Dubči a kvůli přísné ministerské vyhlášce, jež určuje limity tuku, cukru a soli u jídel i nápojů u zboží prodávaného ve školách, hrozí jejímu bufetu uzavření.
A tak jsem se školu s bufetem, kde se prodávají třeba čerstvé bagety se sýrem a šunkou, vydala navštívit. Pan ředitel si jeho provoz pochvaluje. Školní anketa ukázala, že rodiče mají o bufet velký zájem, a podle jejich přání se upravil sortiment.

„O svačiny je zájem. O přestávkách je tu fronta, děti přestaly chodit do konzumu poblíž školy. Teď ale nelze kvůli přísným limitům prodávat skoro nic jiného než bílé pečivo, bílý jogurt a vodu. Faktem je, že když jim nenabídneme rozumnou svačinu my, koupí si, co budou chtít, právě v konzumu,“ říká paní Jandošová.

Zjišťovala jsem si, jaká situace panuje na základních školách v Praze 10. Z převážné většiny odpovědí vedení škol plyne, že zákaz je příliš přísný. Někde se školní bufet ani neprovozuje, jinde vedení přemýšlí o stravování dětí do docela velké hloubky.
Argumentů pro tuto regulaci i proti ní existuje celá řada. Sama se svými dětmi probírám, jak se mají stravovat mimo domov, a tím se je snažím vést k zdravému životnímu stylu. Statistiky nárůstu dětské obezity jsou alarmující. Z obezity plynou jak velké zdravotní problémy, tak neblahé sociální důsledky v dětském kolektivu.
Původní záměr ministerstva školství nebyl úplně od věci, ale svým extrémně přísným provedením se v praxi začal míjet účinkem. Copak k českým svačinám odjakživa nepatřil chleba s máslem a sýrem či šunkou, k tomu pomeranč a banán? Nebo koláč? Podle ministerské vyhlášky je většina sýrů příliš tučná, šunka moc slaná a koláče i ovoce obsahují příliš cukru. Jako bychom slyšeli Trautenberka s jeho slavným:

„To kyselo je moc kyselý a ten bramborák moc bramborovej!“

Forma zde drtí obsah a z celého záměru se kvůli extrémně přísným limitům naprosto vytratil zdravý rozum.
Vážení rodiče, prosím napište mi své postřehy k „pamlskové vyhlášce“. Vaše připomínky zohledním při jednání se zástupci ministerstva o zmírnění limitů této vyhlášky. Budu ráda, když připojíte poznámky i ke stravování v jídelně vaší základní školy.

Vaše senátorka Renata Chmelová (ChmelovaR@senat.cz)

Ke svobodě patří odpovědnost a ke kouření na veřejnosti patří pokud možno úplný ohled na zdraví druhého člověka

Podrobná diskuse o úplném zákazu kouření v restauracích, barech a kavárnách probíhá v českém Parlamentu přes 10 let. Tytéž argumenty – pro i proti – se neustále opakují. V jiných evropských zemích, třeba v Rakousku a Bulharsku, se zákony mění. A to směrem k větší ochraně před škodlivými účinky kouření.
Tam, kde proběhla tato podstatná změna, se téměř okamžitě zlepšil zdravotní stav významné části občanů.
Zákaz kouření v restauracích rovná se lepší zdraví obyvatel.
Rovná se nižší výdaje na zdravotnictví.
Rovná se možnost dávat peníze ze zdravotního pojištění jinam než do odstraňování následků kouření.

Zákon, který platí dnes, vešel v účinnost 1. ledna 2006. Předtím jsme zde měli normu z roku 1989. Změny tedy přicházejí postupně, jak se říká po zralé úvaze. Poprvé po sedmnácti a teď po jedenácti letech. Změny mají racionální jádro. Zastánci zákazu kouření v restauracích si váží svobody jednotlivce a soukromého podnikání. Ke svobodě patří odpovědnost a ke kouření na veřejnosti patří pokud možno úplný ohled na zdraví druhého člověka.

Zákaz kouření v restauracích je jasné, srozumitelné pravidlo. Pravidlo, které chrání zdraví nekuřáků. Pravidlo, které chrání lidi, kteří v tomto sektoru pracují. Pravidlo, které má jistě i nepřímý, výchovný dopad. Tento jasně vymezený a omezený zákaz odradí mnohé od toho, aby si velmi jednoduše zapálili. Odradí mladé, začínající kuřáky. Odradí ty, kdo kouření považují za svůj zlozvyk, ale snadno se v zakouřeném podniku vracejí do starých kolejí.

Odpůrci nového návrhu zákona upozorňují na investice podnikatelů do stavebně oddělených prostor. Argumentuje se nestabilitou podnikatelského prostředí. Obraťme prosím tuto argumentaci.
Není stabilita podnikatelského prostředí argumentem právě pro úplný zákaz kouření v restauracích? Pokud znova schválíme výjimky pro stavebně oddělené prostory, zavedeme tím složitý systém norem, předpisů, následných kontrol, sankcí, vymáhání sankcí, rozdílné interpretace, problémy s prosazováním i dodržováním předpisů atd. atd.

Výsledkem bude jen nižší ochrana zdraví a vysoká pravděpodobnost, že my zde a kolegové ve Sněmovní budeme za pár let opět projednávat úplný zákaz kouření.
Na první pohled to zní paradoxně, ale úplný zákaz kouření v restauracích znamená v delší časové perspektivě jistotu podnikatelského prostředí.

Hlavním argumentem pro zákaz kouření v restauracích jsou zdraví a ekonomické důvody.
Zákaz kouření na pracovištích, v restauracích a barech vedl v jiných zemích prokazatelně ke snížení počtu vážných respiračních a kardiovaskulárních onemocnění. Neexistuje na to 1 studie, ale hned 47 studií. Téměř z roku na rok méně infarktů a větší komfort pro astmatiky. Znatelně menší počet onemocnění dýchacích cest.
Z ekonomického pohledu: výzkumy nám říkají, že kouření se v ČR podílí na celkové roční úmrtnosti 15 až 17 procenty. Jistě: stát na spotřební dani z alkoholu a tabákových výrobků vybere ročně kolem 50 miliard korun. Ale tato omračující částka se z naší pomyslné společné kapsy obratem vysype na léčbu nemocí souvisejících s kouřením.
Kouření prokazatelně snižuje kvalitu života a je příčinou mnoha předčasných úmrtí.

Zkušenosti z jiných zemí říkají, že bezprostředně po zavedení zákazu kouření v restauracích v řádu jednotek procent tržby poklesnou, ale brzy se naopak zvýší. Neexistují tvrdá data svědčící o tom, že zákaz kouření v restauracích by měl negativní dopad na pohostinský sektor v zemích, kde byl zaveden (Itálie, Norsko, USA atd.).

Na závěr několik čísel: 62 % našich občanů dlouhodobě vadí kouření v restauracích, hospodách, kavárnách a barech (podle výzkumu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a výzkumné agentury Ipsos).
Zákaz kouření v restauracích si přeje 78 % Čechů.
Vedle 67 % občasných a 79 % příležitostných kuřáků by zákaz uvítalo i 39 % každodenních kuřáků.

Prosím, nestůjme tomuto zákonu v cestě. Děkuji.

Česká hospoda zase věc veřejná!

Do Senátu dorazil zákon o cigaretách, hospodách a lahvích alkoholu. Zákon-symbol. Dokonce ani web ministerstva zdravotnictví ho nenazývá „zákonem o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“, ale zkratkovitě zákonem protikuřáckým. Slyšíte? Jako by šlo o zákon, jehož obětí se stávají kuřáci…
Zákon se týká nejen kouření, ale i podávání alkoholických nápojů. Je kolem něj velké haló, ale přináší v podstatě jen dvě novinky. 1) Nekouření v restauracích. 2) Neprodávání alkoholických nápojů v automatech. Pro mě osobně je podstatné nejen to, KDE lze kouřit, ale také PŘED KÝM lze kouřit bez toho, že bych škodila jeho zdraví.

Zákaz kouření v restauracích vzbuzuje vášně. Jeho odpůrci zdůrazňují svobodu kouřit. Méně hlasitě i ekonomické dopady – přesvědčivá data a prognózy o menším zisku či zániku hospod totiž neexistují. Odpůrci nového zákona hájí kuřáky (a tabákové firmy) – ale rádi by také jako prémii získali i status obránců našich starých dobrých zakouřených hospůdek.
I já chodím do hospod ráda. Česká hospoda odjakživa byla, je a doufám i zůstane tím, čemu se trochu nadneseně říká „přirozená společenská instituce“. Pro mě osobně to nikdy nebyl soukromý prostor („můj hrad“), ale ta nejdokonalejší sociální síť. Dávno před zrozením Facebooku, Twitteru, Instagramu a dalších vymožeností našeho věku.

Současný zákon rozšiřuje na české hospody pravidlo, které dnes úplně samozřejmě platí v kinech, školách, vlacích a nemocnicích. Kouření se nikomu nezakazuje. Připouští se tam, kde nikoho třetího zdravotně neohrožuje. A to je všechno.
Ten, kdo si chce zakouřit, na chvíli poodejde. Ostatní na něj počkají. Mám v těchto věcech raději fakta než symboly. Kouřem načichlé svetry a dokola prané zimní bundy dětí i dospělých mě vždy otravovaly, ale dají se přežít. Daleko důležitější je, že v zemích, kde se v hospodách nekouří, je méně infarktů, méně záchvatů astmatiků, méně rakoviny plic. Méně začínajících kuřáků a více těch, kdo s kouřením neúspěšně bojovali – až do chvíle, kdy to už v hospodách nebylo možné.
Je to zákon ekonomicky výhodný a nikoho dramaticky neomezuje. Máme hodně solidární zdravotnictví, a léčba nezdravých závislostí nás tak všechny vyjde na mnohem víc než to, co z cigaret a alkoholu vybereme na daních. Čili můžeme ušetřit slušné peníze na zákrocích, jimž se můžeme jen při troše dobré vůle vyhnout.
Jistě, stejně jako u každé jiné změny, i tato bude pro ty, kdo budou muset s cigaretou ven, zpočátku nepříjemná. Ale přežijí ji.
U alkoholu se mění v podstatě jediné: nebudeme si smět koupit alkohol v automatu. Dál si můžeme koupit pivo a víno na fotbalu či jiné sportovní události. Dál si můžeme dopřát pivo a víno na zábavách, společenských akcích, farmářských trzích, v dálkových vlacích i jinde.

Zdá se, že by zákonu prospěla jedna oprava. V paragrafu 11, odst. 6, dnes stojí tato slova:

„Zakazuje se prodávat nebo podávat alkoholický nápoj osobě, o níž lze důvodně předpokládat, že alkoholický nápoj vzápětí požije a následně bude vykonávat činnost, při níž by vzhledem k předchozímu požití alkoholického nápoje mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek.“

Možná, že by hostinští měli méně vrásek na čele, kdyby se přijal pozměňovací návrh, který by jejich odpovědnost určil o něco jasněji:

„Zakazuje se prodávat alkoholický nápoj osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.“

A poslední poznámka. Nejsem zrovna pyšná, že mladí lidé (ti, kdo se narodili v tomto století) jsou v mezinárodním srovnání přeborníky v pití a v závislosti na alkoholu. To stojí za hlubší debatu i za koordinované úsilí státu, samospráv, lékařů i aktivních spolků. Srandičky a vtípky, které kolem toho slýchám, za moc povedené nepovažuji.

Dva a půl měsíce v Senátu

Co všechno stihla nová senátorka od úspěšného druhého kola senátních voleb 15. října? Jsou to teprve dva a půl měsíce, ale zdá se to mnohem déle…

Pro občany v Praze 10, Dubči a Štěrboholech

Řešila jsem s občany Prahy 10 jejich starosti a problémy. Co to obnáší? Vyřídila jsem asi 60 telefonátů, téměř 120 e-mailů a absolvovala více než 20 schůzek na nejrůznější témata. Od nočního hluku po hledání vhodného bytu pro rodinu v nouzi.

Zveřejnila jsem závěrečný účet své kampaně (a byla bych ráda, kdyby mne následovali i ostatní, považuji to za standard).

Začala jsem ve svém Deníku senátorky zveřejňovat, co každý den dělám.

Vyjednávala jsem a zařizovala všechno tak, abych pro vás v lednu otevřela senátorskou kancelář, kde pro vás všechny budu pravidelně dostupná.

Nezapomněla jsem na Štěrboholy, kde jsem se zúčastnila zasedání zastupitelstva, ani na Dubeč, kde jsem ve spojení s panem starostou i s občany, kteří se na mě obrátili např. kvůli zavření školního bufetu.

V Senátu

Zúčastnila jsem se všech tří dosavadních zasedání Senátu.

Jsem aktivní členkou Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a Mandátového a imunitního výboru.

Prostudovala jsem více než 50 senátních tisků, desítky usnesení výborů a komisí, řadu pozměňovacích návrhů a důvodových zpráv k zákonům.

Senátní práce má smysl. Příklad 1: Díky spolupráci s kolegyní-zastupitelkou Lucií Sedmihradskou, expertkou koalice VLASTA na rozpočty měst a obcí, jsem se podílela na takřka jednomyslném senátním zamítnutí špatného zákona o rozpočtové odpovědnosti z dílny ministerstva financí.

Příklad 2: Podpořila jsem novelu zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek a novelu vinařského zákona.

Hlasovala jsem celkem 82x.

Setkala jsem se se zástupci České lékárnické komory, Svazu vinařů, neziskových organizací, Rekonstrukce státu, a dokonce i s jedním kandidátem na prezidenta.

Sečteno a podtrženo: Pracuji na tom, co jsem slíbila. Podílím se na zlepšování a opravování zákonů, které jsou špatně připravené. A ujistila jsem se o tom, že senátorka skutečně může konkrétně ovlivňovat dění v Praze 10 a spolupodílet se na tvorbě pravidel platných v celé České republice.

Budu ráda za vaši zpětnou vazbu.

Špatný předvánoční vtip! Ožívá překladiště v Malešicích… Terminál Malešice musí občané i představitelé Prahy 10 odmítnout

Dnes jsme se spolu se svým kolegou z Koalice Vlasta zastupitelem  Milanem Maršálkem osobně setkali s obyvateli starých Malešic, kteří nesouhlasí s výstavbou nového kontejnerového překladiště v místě jejich bydliště.

Řešili jsme s nimi urychlený postup v připomínkování tohoto stavebního záměru, který byl v příslušném věstníku (http://portal.cenia.cz/eiasea/detail/EIA_PHA1037) zveřejněn těsně před Vánoci. Lhůta pro připomínkování tím pádem uplyne už 5. ledna 2017.

Je zřejmé, že načasování tohoto kroku investorem na období svátečního volna bylo účelné. Navzdory této skutečnosti jsme se ochotně vydali koordinovat občanské i odborné aktivity do terénu. Svátky nesvátky, déšť nedéšť.

Na schůzku s občany na mostě u nákladového nádraží Malešice dorazili též  vedoucí odboru životního prostředí, dopravy a rozvoje Martin Pecánek a radní pro dopravu Martin Hejl. Dohodli jsme se na společně koordinovaném postupu. Naše (zatím) opoziční práce není zbytečná.