Jak rozhodne Ústavní soud o „bezdávkových zónách“? Stanoviska dvou ministerstev jedné a téže vlády jsou protichůdná!

Vývoj ústavní stížnosti na „bezdávkové zóny“ pokračuje tím, že Ústavní soud žádá příslušné úřady a orgány o vyjádření a stanoviska. Ve prospěch naší stížnosti se vyjádřila například ombudsmanka Anna Šabatová nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí, které zmiňuje nepřípustný diskriminační dopad ustanovení a zásah do ústavou garantovaných práv.

Naopak negativně se vyjádřilo Ministerstvo pro místní rozvoj, které je s „bezdávkovými zónami“ jako nástrojem pro obce spokojeno. Krajský soud v Praze i po prostudování stanovisek ombudsmanky a obou ministerstev na svém návrhu stále trvá a ztotožňuje se se stanoviskem veřejné ochránkyně práv, která stejně jako skupina senátorů hovoří o neústavnosti napadených ustanovení.

Krajský soud v Ostravě, jenž měl rozhodnout o Bohumínském opatření obecné povahy, kterým město Bohumím vytvořilo „bezdávkovou zónu“ na svém území, rozhodl, že řízení přeruší, dokud nerozhodne Ústavní soud o senátorském návrhu. Věřím, že ústavní soud brzy rozhodne a konečně získáme jistotu ohledně ústavnosti či neústavnosti vyhlašování bezdoplatkových zón. Na rozhodnutí jistě čeká mnoho obcí.

V srpnu proběhla také schůzka na Generálním ředitelství Úřadu práce. Vedení GŘ ÚP přirozeně chce co nejméně změn vzhledem k náročnosti přeškolování pracovníků, ale zároveň souhlasí s tím, že současný systém výplat dávek je dost složitý. Pokud by se změny přijmout měly, mělo by jít o změny systémové. 

Jsem iniciátorkou ústavní stížnosti, jsem ale také zastupitelkou městské části Praha 10. Z bezprostřední zkušenosti tedy vím, jak je pro obec složité regulovat substandardní formy bydlení, tedy zejména ubytovny, a navázaný obchod s chudobou. Chybí zákon o sociálním bydlení a místo toho, aby vládnoucí politici kvalitní zákon o sociálním bydlení projednali s klíčovými stranami a v brzké době schválili, dochází stále ke změnám, které se dostupného bydlení týkají, ale nepřináší změny systémové a trvalé.

Poslankyně Olga Richterová, se kterou spolupracuji, absolvovala v srpnu schůzku s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou. K situaci říká:

„Dlouhodobým řešením není pouhé napsání zákona o sociálním bydlení – navíc po nedávném prohlášení A. Babiše patrně odkládaného – a široká podpora dostupnosti bydlení obecně. Je to i hledání cest k tomu, jak do této problematiky přivést větší množství odborných pracovníků, kteří jsou v přímém kontaktu s lidmi v potížích a podporují je v udržení bydlení i v často obtížném návratu do práce.“

Novelizací zákonů jsou měněny podmínky výplaty dávek pomoci v hmotné nouzi, v tomto případě doplatku na bydlení. Dříve bylo potřeba, aby obec dala k výplatě doplatku na ubytovnu svůj souhlas, obec tedy měla právo jisté regulace. Novelizací zákona v roce 2017 byla tato potřeba souhlasu obce zrušena a naopak byla představena možnost opatřením obecné povahy vyhlásit tzv. „bezdoplatkovou zónu“, tedy území, kde doplatky plošně nebudou vypláceny vůbec. Místo kvalitního a účinného nástroje pro obce byl schválen tento, dle mého názoru, neústavní bič, který nebere ohled na skutečnou situaci lidí.

Pokud napadená ustanovení zákona Ústavní soud nakonec zruší, zbyde obcím už jen to, že se mohou k žádosti o výplatu doplatku vyjádřit. Nadále bude platit, že pobočka Úřadu práce v rámci posuzování, zda doplatek na bydlení žadateli poskytne, požádá obecní úřad o údaje potřebné k vyhodnocení podmínek, které zná úřad ze své úřední činnosti. Zkrátka se zeptá, zda situace člověka, který o doplatek žádá, je skutečně taková, jak uvádí. Pokud dávku přizná, dá Úřad práce obci podnět k zahájení sociální práce za účelem řešení bytové situace této osoby. To sice vypadá pěkně napsané, ale v realitě se jedná spíše o bezzubé vyjádření na papíře, nikoli o efektivní nástroj obce, jak bojovat s obchodem s chudobou.

Ptáte se, jaké je možné řešení?

  • státní správa musí konat – pokud lidé bydlí v objektech, které nejsou pro účely bydlení určené a jsou zcela nevyhovující – hlavně stavební úřady a hygiena mají skutečně moc situaci řešit
  • neobejdeme se bez fungujícího preventivního systému, který bude krizovým situacím v oblasti bydlení předcházet (dluhové poradenství, sociální práce…)
  • Úřady práce a obce musí efektivněji spolupracovat (někde to funguje, někde ne, ale současný systém nechává spolupráci spíše na aktivitě jednotlivých obcí)
  • poskytnutí dávek nesmí být samo o sobě – je potřeba s rodinami a jednotlivci pracovat, bydlení musí být propojeno s podporou a službami
  • celý systém musí být zastřešen zákonem o sociálním bydlení – ten vymezí součinnost jednotlivých aktérů (obcí, Úřadů práce, stavebních úřadů atd.) a prováže bydlení, dávky a sociální práci

Pokud ale současná vláda mění své priority tak rychle, nedá se zřejmě účinná systémová změna očekávat. Dle posledního vyjádření Andreje Babiše (ANO) samostatný zákon o sociálním bydlení v Česku zřejmě nevznikne. Vláda se soustředí na svůj program investic. Ty ovšem samy o sobě problém bytové nouze nevyřeší.

Více k tématu například zde:

Příspěvek do Regionálního kaleidoskopu – Časopis Senát 3/2018

Památnou Lípu svobody nechala v Záběhlicích slavnostně vysadit senátorka Prahy 10 Renata Chmelová. Při příležitosti letošních oslav 100 let od vzniku Československa tak do této čtvrti vrátila symbol demokracie a obnovy české státnosti. Lípa zde totiž stála již v období první republiky, komunisté ji ale po svém chopení moci nechali pokácet. Přilehlá autobusová zastávka U Lípy tak po několika desetiletích dává díky senátorce Prahy 10 znovu smysl.

Časopis Senát 3/2018
– elektronická verze čtvrtletníku ve formátu PDF (6,1 MB)

  • na str. 21 navíc najdete můj komentář k aktuální legislativě na téma vyplácení dávek ve stravenkách s názvem „Když se sociální opatření stane antisociálním“

Nejde jen o zákaz brček a vatových tyčinek. Jde o to, aby nejvyspělejší kontinent šel světu příkladem

Senátní Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí dnes po přednesení mé zpravodajské zprávy schválil návrh usnesení, v němž oceňuji iniciativu a snahu Evropské komise omezit dopad některých plastových výrobků na životní prostředí (senátní tisk č. N 154 / 11). Současně jsem ale jak Brusel, tak českou vládu a ministerstvo životního prostředí a své kolegy upozornila na několik důležitých skutečností, které jsem zformulovala do přijatého usnesení.

Návrh zmíněné směrnice plynule navazuje na Evropskou strategii pro plasty, kterou Senát Parlamentu ČR projednal na své 13. schůzi dne 4. dubna 2018 a kterou jsem také já v Senátu zpravodajovala.

Již v tomto dokumentu bylo avizováno předložení návrhu směrnice omezující dopad některých plastových výrobků na životní prostředí. Návrh nové směrnice zveřejnila Evropská komise 28. 5. 2018, tedy pouhých 5 měsíců po předložení původní strategie pro plasty a má ambici dokončit vyjednávání v květnu 2019, tedy ještě před skončením svého mandátu.

Primárním cílem této směrnice je omezit znečišťování životního prostředí (zejména evropských moří) plastovými výrobky na jedno použití a lovnými zařízeními obsahujícími plasty, které jsou dnes široce dostupné, perzistentní a často mají toxický a škodlivý dopad. Směrnice proto stanovuje nová unijní pravidla pro deset druhů nejčastějších jednorázových plastových výrobků, které nejčastěji končí na evropských plážích a v mořích, a také pro ztracená a opuštěná lovná zařízení. Navržené předměty totiž  tvoří celkem 70 % všech odpadků v mořích, lovná zařízení pak 27 % všech odpadků na plážích.

Předkládaný návrh konkrétně zavádí následující opatření:

I) Omezení uvádění na trh (zákaz) některých plastových výrobků na jedno použití, pokud (!) u nich existují dostupné a cenově přijatelné alternativy (!) vyrobené z udržitelných materiálů

1. plastové vatové tyčinky
2. plastové příbory
3. plastové talíře
4. plastová brčka a míchátka
5. plastové tyčky k balónkům

Nápojové obaly na jedno použití obsahující plasty budou na trhu povoleny pouze v případě, že jejich uzávěry a víčka zůstanou připevněny k nádobě.

II) Snižování spotřeby některých plastových výrobků na jedno použití skrze stanovení vnitrostátních cílů členských států a poskytování v místě prodeje alternativní produkty nebo zajištění, aby tento druh plastových výrobků nebyl nabízen bezplatně.

6. plastové nádoby na potraviny (jednorázové)
7. plastové nápojové kelímky

III) Požadavek na jasné a viditelné označení obsahující informace o tom, jak se má odpad vhodně odstranit, jaké jsou negativní dopady těchto výrobků na životní prostředí a obsah plastů ve výrobku.

8. hygienické vložky a tampony
9. vlhčené ubrousky
10. balonky

IV) Zajistit do roku 2025 sběr 90 % jednorázových plastových nápojových lahví uvedených na trh v daném roce, například prostřednictvím systémů vratných záloh.

V) Rozšíření odpovědnosti výrobce plastových výrobků na jedno použití a lovných zařízení obsahující plasty. Výrobci se budou podílet na nákladech spojených s nakládáním s odpady a úklidem a také s osvětovými opatřeními.

• nádoby na potraviny, sáčky a obaly (např. od bramborových lupínků a cukrovinek)
• nápojové obaly a kelímky
• tabákové výrobky s filtry (např. cigaretové nedopalky)
• vlhčené ubrousky
• balonky
• lehké plastové tašky

VI) Osvětové kampaně zaměřené na zvyšování povědomí občanů.

Hned zkraje bych ráda podotkla, že nejsem přílišnou zastánkyní restriktivních opatření, ovšem ze zkušeností již víme, že lidská společnost a průmysl prostě potřebuje určité motivace či nasměřování zejména v otázkách ochrany životního prostředí. Podnikatel logicky nebude volit pro něho o něco málo složitější cestu, pokud nemusí.

Příkladem pozitivní regulace může být mírné zpoplatnění plastových odnosových tašek v obchodech od 1. 1. 2018, které ve svém důsledku snížilo během pouhého půl roku jejich reálný výdej někde až o 80 %! Ve většině případů je obchodníci navíc nahradili alternativami z recyklovaného papíru a stále modernějším trendem se také stávají různé pevné tašky na opakované použití, což lze považovat za velmi pozitivní vývoj odstartovaný mimo jiné právě i touto mírnou regulací.

V důsledku obrovského znečištění světových moří plastem, kdy onen tzv. plastový ostrov představuje již rozlohu celé České republiky a mikroplasty se objevují již nejen ve vodě, půdě, ovzduší, ale také v potravinovém řetězci, vidím přijetí této směrnice i přes všechny ty hlasy euroskeptiků za velmi potřebné. Zejména je z pozice ochrany životního prostředí nezbytné být vždy o krok dříve a tedy přemýšlet o výrobku jako o budoucím odpadu již v počátku jeho životního cyklu, nikoliv až v momentu, kdy výrobek doslouží. Protože nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne.

Jako zpravodajka jsem proto velmi ocenila snahu Evropské komise reálně řešit problematiku rostoucí produkce plastového odpadu a jeho negativního dopadu na životní prostředí a zejména na vodní ekosystémy. Zároveň však ve svém stanovisku upozorňuji na skutečnost, že v Evropě se dle připojeného hodnocení dopadů vyprodukuje pouze 19 % celosvětové plastové produkce, přičemž v Asii je to skoro 50 %. Plastové příbory na jedno použití, brčka, míchátka, plastové kelímky či potravinové nádoby jsou navíc do Evropy dováženy převážně z asijsko-pacifického regionu. Proto toto částečné omezení určitých plastových výrobků v rámci EU představuje pouze jedno z možných dílčích řešení redukce plastového odpadu.

Oceňuji tak snahu Evropské unie jít příkladem ostatním světovým kontinentům, národním státům a nadnárodním organizacím v boji s plastovými odpady a jejich negativním vlivem na životní prostředí, zároveň na ni ale ale důrazně apeluji, aby se zasadila o globálnější řešení redukce plastového odpadu a zejména investovala do odpovídající infrastruktury, která by byla schopna zpracovat plastový odpad vyprodukovaný na evropském kontinentě, aby již nadále nemuselo docházet k vyvážení tohoto odpadu do třetích zemí (po zákazu Číny se evropské plasty vyváží do Vietnamu, Thajska či Malajsie) a zbavování se odpovědnosti za jeho negativní vlivy na životní prostředí tamějších států.

V neposlední řadě také vítám zvolenou formu právního aktu ze stran EU, tedy směrnice, která je třeba na rozdíl od nařízení pro členské státy závazná pouze co do výsledku, jehož má být dosaženo, a volbu prostředků k jeho dosažení ponechává plně v kompetenci vnitrostátních orgánů.

It’s a photo that I wish didn’t exist but now that it does I want everyone to see it. What started as an opportunity to photograph a cute little sea horse turned into one of frustration and sadness as the incoming tide brought with it countless pieces of trash and sewage. This sea horse drifts long with the trash day in and day out as it rides the currents that flow along the Indonesian archipelago. This photo serves as an allegory for the current and future state of our oceans. What sort of future are we creating? How can your actions shape our planet?
.
thanks to @eyosexpeditions for getting me there and to @nhm_wpy and @sea_legacy for getting this photo in front of as many eyes as possible. Go to @sea_legacy to see how you can make a difference. . #plastic #seahorse #wpy53 #wildlifephotography #conservation @nhm_wpy @noaadebris #switchthestick

A post shared by Justin Hofman (@justinhofman) on

K pozici vlády

Vláda ve svém stanovisku pro Parlament ČR (senátní tisk č. N 154 / 11 / 01) vyjadřuje v podstatě neutrální pozici ČR k avizovanému omezení uvádění na trh (zákazu) plastových vatových tyčinek v následujícím znění:

“Flexibilní, pokud bude existující alternativa případně aplikovat jiná opatření k omezení spotřeby (skupina A). V tomto případě se jedná spíše o hygienickou pomůcku. Omezení uvádění na trh není dostatečně odůvodněn.”

Zpravodajka je však přesvědčena, že na českém trhu již nyní existují dostupné a cenově přijatelné alternativy šetrnější k životnímu prostředí, které jsou biologicky odbouratelné a například i kompostovatelné (viz příloha této zpravodajské zprávy), proto neshledává žádný racionální důvod pro zaujetí pozice ČR jiné k tomuto typu výrobku než k ostatním, u nichž ČR vyjadřuje výslovný souhlas.

 

Příloha ke zpravodajské zprávě

Nabídka sortimentu vatových tyčinek od společnosti dm drogerie markt, s.r.o. (www.dm.cz)

Detail produktu “nature bio vatové tyčinky, 200 ks” od výrobce “ebelin” od společnosti dm drogerie markt, s.r.o. (www.dm.cz)

 

Příloha k usnesení VUZP č. 122 ze dne 8. srpna 2018

S t a n o v i s k o

Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí

k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí

Senátní tisk č. N 154/11

___________________________________________________________________________

Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí

  1. oceňuje

snahu Evropské komise reálně řešit problematiku rostoucí produkce plastového odpadu a jeho negativního dopadu na životní prostředí, zejména na vodní ekosystémy;

  1. upozorňuje však,

že v Evropě se vyprodukuje pouze 19 % celosvětové plastové produkce, přičemž v Asii je to skoro 50 %, nadto: částečné omezení určitých plastových výrobků představuje pouze jedno z možných dílčích řešení redukce plastového odpadu;

  1. oceňuje proto

snahu Evropské unie jít příkladem ostatním světovým kontinentům, národním státům a nadnárodním organizacím v boji s plastovými odpady a jejich negativním vlivem na životní prostředí;

  1. apeluje však

na Evropskou unii, aby se zasadila o globálnější řešení redukce plastového odpadu a zejména investovala do odpovídající infrastruktury, která by byla schopna zpracovat plastový odpad vyprodukovaný na evropském kontinentě, aby již nadále nemuselo docházet k vyvážení tohoto odpadu do třetích zemí a zbavování se odpovědnosti za jeho negativní vlivy na životní prostředí tamějších států;

  1. podporuje

veškeré snahy o osvětová opatření zaměřená zejména na změnu chování spotřebitelů, firem a dalších institucí, jejich dobrovolné iniciativy a závazky zdůrazňující zejména skutečnost, že především vlastní jednání je klíčovým elementem k omezení plastového odpadu a jeho snazší likvidaci či recyklaci;

  1. doporučuje vládě

podpořit omezení uvádění plastových vatových tyčinek na trh, neboť již existují cenově dostupné biologicky odbouratelné alternativy, tudíž zde není nutná zdrženlivější pozice zastávaná vládou;

  1. doporučuje

–   postoupit dokument k projednání plénu Senátu PČR,
–   postoupit případné stanovisko Senátu PČR Evropské komisi.

 

V Praze 10 dne 6. srpna 2018

senátorka Renata Chmelová
zpravodajka výboru

 

Zveřejnění odpovědí na dotazy občana na politickou činnost senátorky

Mail ze dne 2. 7. 2018: Dotazy na základě 106/1999 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím
Vážená paní senátorko,
obracím se na Vás s žádostí o zodpovězení následujících dotazů, týkajících se Vaší politické činnosti. Otázky uvádím chronologicky a označuji arabskými číslicemi, prosím o jejich zodpovězení na základě výše uvedeného zákona.
1. Jakou částku jste obdržela od zapsaného spolku Arnika (web www.arnika.org) Proč vás spolek Arnika sponzoroval v senátní kampani?
 
2. Uveďte výbory, komise, dozorčí rady, představenstva, kterých jste členem v senátu Parlamentu ČR a dále v zapsaných spolcích, obecně prospěšných společnostech, s. r. o. a všech dalších právních formách právnických osob? Jaké jsou vaše příjmy z jednotlivých Vámi zastávaných funkcí?

Příspěvek do Regionálního kaleidoskopu – Časopis Senát 2/2018

Co je Metropolitní plán a jak se jeho chystané změny dotknou občanů Prahy 10 a jejich domovů? Odpovědi na tyto otázky hledá senátorka Renata Chmelová na veřejných setkáních s obyvateli jednotlivých čtvrtí Prahy 10 – Vršovic, Strašnic, Malešic, Zahradního Města a Záběhlic. Krom vzdělávacího charakteru mají tato setkání také zvýšit povědomí o právech na připomínkování nového územního plánu – jak ze strany místních spolků, tak i občanské veřejnosti.

Časopis Senát 2/2018
– elektronická verze čtvrtletníku ve formátu PDF (6,2 MB)

Jak snižovat produkci směsných komunálních odpadů? Otevřela jsem diskusi i v Senátu

Ve čtvrtek 31. května 2018 se v Senátu konal pod mou záštitou odborný seminář na téma „Odpadové hospodářství obcí ČR“. V prvním bloku se diskutovalo zejména o vývoji nakládání s komunálními odpady v ČR i EU, druhý blok byl pak zaměřen na snižování produkce směsných odpadů v obcích a městech. A na závěr semináře proběhlo vyhlášení výsledků 4. ročníku Odpadového Oskara a prezentace výsledků oceněných měst a obcí.

Akce proběhla ve spolupráci mého Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí s neziskovou organizací Arnika, která se zaměřuje na ochranu životního prostředí a jíž jsem zasvětila kus svého profesního života.

 

 

 

Zde je mé úvodní slovo:

Vážení hosté,

dovolte mi, abych vás srdečně přivítala na semináři „Odpadové hospodářství obcí ČR“, který se mi jakožto člence Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí podařilo ve spolupráci s Arnikou uspořádat právě tady, v těchto krásných historických prostorech.

Pokračování textu Jak snižovat produkci směsných komunálních odpadů? Otevřela jsem diskusi i v Senátu

Senátory napadená ustanovení o bezdávkových zónách jsou v rozporu s Ústavou

V prosinci 2017 jsem iniciovala ústavní stížnost na „bezdávkové“ zóny¹. Pod návrh se podepsalo 20 senátorů napříč politickými kluby. Ráda bych vás informovala, jak stížnost úspěšně postupuje. Hlavní zpráva je, že Krajský soud v Praze ve svém usnesení publikovaném na stránkách města Kladna uvádí, že

ustanovení § 33 odst. 9 ve spojení s § 33d zákona o pomoci v hmotné nouzi je v rozporu s ústavním pořádkem ČR.

Jaká byla moje hlavní argumentace proti nové pravomoci obcí vyhlásit tzv. zónu se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kam nebude poskytován doplatek na bydlení? Jsem přesvědčená, že napadená ustanovení zákona popírají obecný princip rovnosti a jsou v rozporu se svobodou pohybu a pobytu. Zároveň znemožňují výkon práva na pomoc v hmotné nouzi, které je zaručeno Listinou práv a svobod.

Věřím, že ústavní soud brzy rozhodne a konečně získáme jistotu ohledně ústavnosti či neústavnosti vyhlašování bezdoplatkových zón. Na rozhodnutí  jistě čeká mnoho obcí, takže buď se lavina vyhlašování zón zastaví, nebo naopak zrychlí.

Ve čtvrtek 17. května jsem na tiskové konferenci v Senátu představila významný posun daný rozhodnutím Krajského soudu v Praze o neústavnosti „bezdávkových zón“

Pokračování textu Senátory napadená ustanovení o bezdávkových zónách jsou v rozporu s Ústavou

Projev k uctění památky obětí komunismu, hřbitov u krematoria v Praze-Motole

Vážení přítomní,

děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.

V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.

Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.

Jména těchto popravených zde můžeme číst jen díky úsilí řady historiků z konce dvacátého století. Komunisté chtěli zašlapat památku obětí svých justičních vražd i po smrti. „Jsi nula, nemáš jméno, nikdo si na tebe nevzpomene.“ Takhle byli schopni komunističtí vyšetřovatelé deptat ty, které vyslýchali. A takhle vůči nim postupovali i po jejich smrti.

Mezi zdejšími obětmi komunistické perzekuce je hrdina druhé světové války, který bojoval za naši svobodu z Anglie. Odpočívají zde a na spravedlnost, která není z tohoto světa, tu čekají vzdělaní a schopní lidé. Občansky a politicky kompetentní osobnosti, které mohly další desítky let dávat svou energii, schopnosti a um české společnosti. A nemohly, protože jejich životy komunisté nemilosrdně zmařili.

Jsou mezi nimi zralí muži v nejlepších letech. I mladí muži ve věku absolventů vysokých škol.
Jaroslav Blahník, Miroslav Chmelař. Oba popravení ve věku třiadvaceti let. Josef Charvát, Vratislav Polesný, Zdeněk Profous, Oldřich Sklenička – všichni popravení v šestadvaceti.

Jsme tady, abychom důstojně uctili památku obětí komunistického teroru. Naše dnešní svoboda nebyla zadarmo.
Není ale výprodejem naší těžce dobyté svobody skutečnost, že právě v těchto dnech a bez jakýchkoliv skrupulí – dokonce se vřelým doporučením z Hradu – vzniká vláda s pomocí komunistické strany? Není to plivanec do tváře obětí, jimž jsme se přišli poklonit?

Chci zde hlavně široké veřejnosti připomenout zákon číslo 198 z roku 1993 – o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V jeho úvodu čteme:

„Komunistická strana Československa, její vedení – a členové – jsou odpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989 … Za vědomé porušování lidských práv a svobod. Za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů … Zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům.“

Zákon má jen devět paragrafů, je pořád platný. A bude dál platný v té míře, v jaké ho budou ctít politici i občané.

Kam jsme se to ale za pětadvacet let dostali? Kam jsme se dostali od první hlavy České republiky, která dávala komunistům jasně najevo, že patří do izolace? – Až k prezidentovi, který jede na komunistický sjezd poděkovat za podporu, kterou mu soudruzi vyjádřili v přímé volbě? Mluvme jasně: Dokud skalní komunista neprojeví lítost nad zločiny minulého režimu, nemůže být řeč o tlusté čáře. Není odpuštění bez pokání.

Je tu ovšem otázka svědomí a otázka nenávisti. S pojmem svědomí pracovali v době gulagů i komunisté – oni mluvili o revolučním svědomí. Tak to ale nemyslím. Mám na mysli svědomí jako vnitřní hlas, jenž nám říká, co je dobré a co je špatné. I komunisté mají možnost změnit své smýšlení. Alexandr Solženicyn napsal:

„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. … V průběhu života se v lidském srdci tato čára přemísťuje. Jednou je zatlačena jásajícím zlem. Podruhé uvolní prostor procitajícímu dobru. Jeden a týž člověk bývá v různých dobách svého života a v různých životních situacích naprosto rozdílným člověkem. Jednou má blíž k ďáblu. Jindy zas k světci.“

Přes všechno rozhořčení, které námi na tomto místě při vědomí komunistických zločinů cloumá, nesmíme nenávidět. Nenávistí bychom se jenom sami ničili a užírali.

Pusťme se s ještě větší silou a odhodláním do něčeho jiného. V mnoha městech a obcích stojí drobné památníčky – nebo visí pamětní desky – obětem druhé světové války. Stalo se, že komunistický režim upřednostňoval oběti z řad komunistické strany – a nepřipomínal osobnosti, které k soudruhům nepatřily.

Připomínejme poctivě a nahlas i nekomunistické oběti druhé světové války a oběti komunistického režimu tam, kde žijeme. Ve městech, v obcích, v městských a obecních kronikách. Ve školách, v médiích, na ulicích. Ve veřejném prostoru, v lokálním tisku i v zastupitelstvech.

Využijme co nejplněji času, který zbývá pamětníkům strašných událostí padesátých let. A zaznamenejme jejich svědectví. Jejich moudré postřehy k tehdejším událostem i k dnešní situaci.

Věřím, že se přitom naučíme mnohé i o sobě. A že to bude ta nejlepší prevence vůči autoritářským, nedemokratickým a parlamentem pohrdajícím tendencím, s nimiž jsme dennodenně konfrontováni dnes.

Děkuji vám za pozornost.

Renata Chmelová

Projev na pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu v areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole (Památník obětem komunismu), sobota 12. května 2018.

Zpoždění ve výplatách dávek

Již od konce roku 2017 řeším jako senátorka situaci na úřadech práce, a to zejména v Praze. Ukazuje se, že jde o běh na dlouhou trať, stále totiž dostávám zprávy ze svého obvodu na Praze 10, že lidem nedorazily dávky včas. Často jde navíc o existenční otázku, kdy senioři či rodiny s dětmi náhle kvůli výpadku dávek nemají peníze na běžné věci jako jídlo a prostředky osobní hygieny.  Je skoro pozoruhodné, že zatím dle paní generální ředitelky úřadu práce nepřišla žádná žaloba.

Diskuze na Facebooku, 12. března 2018

Osobně jsem se sešla spolu s kolegyní a kamarádkou poslankyní Olgou Richterovu s paní generální ředitelkou ÚP ČR, paní Kateřinou Sadílkovou. Ptala jsem se na situaci na Praze 10 i v celé ČR. Zajímalo mne hlavně zpoždění výplat dávek, ale také dopady nové legislativy či problematika výplaty části příspěvku na živobytí v poukázkách.

Přes všechna opatření chybí v Praze na úřadech práce více než desetina pracovníků. Navíc se kvůli změnám v zákonech zvýšila náročnost úkonů. Zatímco v minulosti jeden pracovník zvládl vyřizovat na 600 dávek, od letoška je to 420. Stovky lidí v Praze stále nedostaly dávky, na které mají nárok (předtím šlo o tisíce).
Jednou z cest, jak ulehčit úřadům práce a zároveň umožnit větší komfort pro klienty, je elektronizace. S paní ředitelkou jsme probíraly možná řešení. Sama jsem navrhla vytvoření infografiky pro snadné vyplnění žádosti o prodloužení rodičovské (změny výše výplaty rodičovského příspěvku). Věřím, že některá diskutovaná opatření budou brzy uvedena v život.

Na konci dubna se sešel sociální výbor Poslanecké sněmovny. Mám to štěstí, že ve výboru pro sociální politiku je místopředsedkyní právě Olga Richterová, se kterou na problematice spolupracuji. Výbor se usnesl se, že ÚP má dodat návrh konkrétních legislativních opatření, které by pomohly zvýšit přehlednost a efektivitu vyplácení dávek. Dále má ÚP dodat data po druhém čtvrtletí tohoto roku, které by potvrdily (či vyvrátily) dosavadní předpoklad, že některé změny (např. čtvrtletní dokládání vyúčtování nákladů za byt pro výplatu příspěvku na bydlení) nepřinesly žádné úspory, ale naopak vedly ke zvýšení administrativních nákladů a přetížení zaměstnanců. Výbor si dále vyžádal statistiky stížností klientů na úřad.

Zákony by měly život občanům zlehčovat a nikoli ztěžovat. Neměly by přinášet zbytečnou administrativní zátěž, která v důsledku nepřináší ekonomické či jiné výhody pro stát. Je možné, že bude třeba legislativu opravit. To je přesně důvod, kvůli kterému pro vás jako senátorka pracuji. Malé změny k lepšímu znamenají mnohdy klidnější život pro všechny.

Pokračování textu Zpoždění ve výplatách dávek

Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Vážení přítomní,

přišli jsme, abychom si s úctou připomněli téměř tři tisíce padlých Čechoslováků během Pražského povstání v květnu 1945. Přišli jsme vzpomínat a společně přemýšlet.

Osobně přemýšlím o třech věcech. Za prvé, Pražské povstání jako výraz odporu vůči nacistům nebyla cizí, ale jednoznačně naše národní akce. Za druhé, během několika dní v našem hlavním městě zemřely tisíce našich občanů. Před jejich statečností a odvahou se hluboce skláním. A za třetí, tak jako s mnoha jinými věcmi, i s Pražským povstáním se okamžitě takříkajíc svezla politika a geopolitické ohledy.

Pokračování textu Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice