Senátory napadená ustanovení o bezdávkových zónách jsou v rozporu s Ústavou

V prosinci 2017 jsem iniciovala ústavní stížnost na „bezdávkové“ zóny¹. Pod návrh se podepsalo 20 senátorů napříč politickými kluby. Ráda bych vás informovala, jak stížnost úspěšně postupuje. Hlavní zpráva je, že Krajský soud v Praze ve svém usnesení publikovaném na stránkách města Kladna uvádí, že

ustanovení § 33 odst. 9 ve spojení s § 33d zákona o pomoci v hmotné nouzi je v rozporu s ústavním pořádkem ČR.

Jaká byla moje hlavní argumentace proti nové pravomoci obcí vyhlásit tzv. zónu se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kam nebude poskytován doplatek na bydlení? Jsem přesvědčená, že napadená ustanovení zákona popírají obecný princip rovnosti a jsou v rozporu se svobodou pohybu a pobytu. Zároveň znemožňují výkon práva na pomoc v hmotné nouzi, které je zaručeno Listinou práv a svobod.

Věřím, že ústavní soud brzy rozhodne a konečně získáme jistotu ohledně ústavnosti či neústavnosti vyhlašování bezdoplatkových zón. Na rozhodnutí  jistě čeká mnoho obcí, takže buď se lavina vyhlašování zón zastaví, nebo naopak zrychlí.

Ve čtvrtek 17. května jsem na tiskové konferenci v Senátu představila významný posun daný rozhodnutím Krajského soudu v Praze o neústavnosti „bezdávkových zón“

Pokračování textu Senátory napadená ustanovení o bezdávkových zónách jsou v rozporu s Ústavou

Projev k uctění památky obětí komunismu, hřbitov u krematoria v Praze-Motole

Vážení přítomní,

děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.

V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.

Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.

Jména těchto popravených zde můžeme číst jen díky úsilí řady historiků z konce dvacátého století. Komunisté chtěli zašlapat památku obětí svých justičních vražd i po smrti. „Jsi nula, nemáš jméno, nikdo si na tebe nevzpomene.“ Takhle byli schopni komunističtí vyšetřovatelé deptat ty, které vyslýchali. A takhle vůči nim postupovali i po jejich smrti.

Mezi zdejšími obětmi komunistické perzekuce je hrdina druhé světové války, který bojoval za naši svobodu z Anglie. Odpočívají zde a na spravedlnost, která není z tohoto světa, tu čekají vzdělaní a schopní lidé. Občansky a politicky kompetentní osobnosti, které mohly další desítky let dávat svou energii, schopnosti a um české společnosti. A nemohly, protože jejich životy komunisté nemilosrdně zmařili.

Jsou mezi nimi zralí muži v nejlepších letech. I mladí muži ve věku absolventů vysokých škol.
Jaroslav Blahník, Miroslav Chmelař. Oba popravení ve věku třiadvaceti let. Josef Charvát, Vratislav Polesný, Zdeněk Profous, Oldřich Sklenička – všichni popravení v šestadvaceti.

Jsme tady, abychom důstojně uctili památku obětí komunistického teroru. Naše dnešní svoboda nebyla zadarmo.
Není ale výprodejem naší těžce dobyté svobody skutečnost, že právě v těchto dnech a bez jakýchkoliv skrupulí – dokonce se vřelým doporučením z Hradu – vzniká vláda s pomocí komunistické strany? Není to plivanec do tváře obětí, jimž jsme se přišli poklonit?

Chci zde hlavně široké veřejnosti připomenout zákon číslo 198 z roku 1993 – o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V jeho úvodu čteme:

„Komunistická strana Československa, její vedení – a členové – jsou odpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989 … Za vědomé porušování lidských práv a svobod. Za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů … Zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům.“

Zákon má jen devět paragrafů, je pořád platný. A bude dál platný v té míře, v jaké ho budou ctít politici i občané.

Kam jsme se to ale za pětadvacet let dostali? Kam jsme se dostali od první hlavy České republiky, která dávala komunistům jasně najevo, že patří do izolace? – Až k prezidentovi, který jede na komunistický sjezd poděkovat za podporu, kterou mu soudruzi vyjádřili v přímé volbě? Mluvme jasně: Dokud skalní komunista neprojeví lítost nad zločiny minulého režimu, nemůže být řeč o tlusté čáře. Není odpuštění bez pokání.

Je tu ovšem otázka svědomí a otázka nenávisti. S pojmem svědomí pracovali v době gulagů i komunisté – oni mluvili o revolučním svědomí. Tak to ale nemyslím. Mám na mysli svědomí jako vnitřní hlas, jenž nám říká, co je dobré a co je špatné. I komunisté mají možnost změnit své smýšlení. Alexandr Solženicyn napsal:

„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. … V průběhu života se v lidském srdci tato čára přemísťuje. Jednou je zatlačena jásajícím zlem. Podruhé uvolní prostor procitajícímu dobru. Jeden a týž člověk bývá v různých dobách svého života a v různých životních situacích naprosto rozdílným člověkem. Jednou má blíž k ďáblu. Jindy zas k světci.“

Přes všechno rozhořčení, které námi na tomto místě při vědomí komunistických zločinů cloumá, nesmíme nenávidět. Nenávistí bychom se jenom sami ničili a užírali.

Pusťme se s ještě větší silou a odhodláním do něčeho jiného. V mnoha městech a obcích stojí drobné památníčky – nebo visí pamětní desky – obětem druhé světové války. Stalo se, že komunistický režim upřednostňoval oběti z řad komunistické strany – a nepřipomínal osobnosti, které k soudruhům nepatřily.

Připomínejme poctivě a nahlas i nekomunistické oběti druhé světové války a oběti komunistického režimu tam, kde žijeme. Ve městech, v obcích, v městských a obecních kronikách. Ve školách, v médiích, na ulicích. Ve veřejném prostoru, v lokálním tisku i v zastupitelstvech.

Využijme co nejplněji času, který zbývá pamětníkům strašných událostí padesátých let. A zaznamenejme jejich svědectví. Jejich moudré postřehy k tehdejším událostem i k dnešní situaci.

Věřím, že se přitom naučíme mnohé i o sobě. A že to bude ta nejlepší prevence vůči autoritářským, nedemokratickým a parlamentem pohrdajícím tendencím, s nimiž jsme dennodenně konfrontováni dnes.

Děkuji vám za pozornost.

Renata Chmelová

Projev na pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu v areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole (Památník obětem komunismu), sobota 12. května 2018.

Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Vážení přítomní,

přišli jsme, abychom si s úctou připomněli téměř tři tisíce padlých Čechoslováků během Pražského povstání v květnu 1945. Přišli jsme vzpomínat a společně přemýšlet.

Osobně přemýšlím o třech věcech. Za prvé, Pražské povstání jako výraz odporu vůči nacistům nebyla cizí, ale jednoznačně naše národní akce. Za druhé, během několika dní v našem hlavním městě zemřely tisíce našich občanů. Před jejich statečností a odvahou se hluboce skláním. A za třetí, tak jako s mnoha jinými věcmi, i s Pražským povstáním se okamžitě takříkajíc svezla politika a geopolitické ohledy.

Pokračování textu Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Proslov ve Vazební věznici Pankrác při pietní vzpomínce na všechny, kteří položili životy v boji proti nacismu.

Vážení přítomní,

děkuji Vám za pozvání na místo, kde si připomínáme naše nevinné mrtvé. Takzvaná Sekyrárna, oddělení „II A“ v policejní věznici gestapa v Praze na Pankráci, byla místem, kde v rozmezí dvou let (od dubna 1943 do dubna 1945) zemřelo pod gilotinou celkem 1075 lidí. Z toho bylo celkem 155 žen.

Skláním se tu před jejich obětí.

Pokračování textu Proslov ve Vazební věznici Pankrác při pietní vzpomínce na všechny, kteří položili životy v boji proti nacismu.

Proslov ve Strašnickém krematoriu v rámci pietní vzpomínky na oběti českého protinacistického odboje

Vážení přítomní,

sešli jsme se tu, abychom se sklonili před obětmi českého odboje z let 1939–1945. Abychom si připomněli Lidice. A abychom si uvědomili statečnost zaměstnanců Strašnického krematoria, kteří část popela těchto obětí pietně shromažďovali pro pozdější dobu.

 

 

 

Pokračování textu Proslov ve Strašnickém krematoriu v rámci pietní vzpomínky na oběti českého protinacistického odboje

Úřad práce Praha 10 – situace se zlepšuje

Osobně jsem se dnes o tom přesvědčila. Hned v hale jsem narazila na paní ředitelku, která právě kontrolovala situaci.

Co se změnilo od mého jednání s paní ředitelkou v únoru, kdy byly na Úřadu práce nekonečné fronty a zmatek? Podrobnosti jsem psala zde.

1. Hodně pomohlo, že byl zřízen organizační tým, který pomáhá vše předem vyplňovat a pak u přepážky to jde rychleji. (fronty jsou už jen nárazově při otevření)
2. Stav zaměstnanců je již plný.
3. Nové informační tabule o dalších možnostech, jak žádosti podávat.

Jak to na Úřadě práce vypadá po těchto změnách?

Pokračování textu Úřad práce Praha 10 – situace se zlepšuje

„Novodobí šmejdi“ aneb obchodníci se strachem z GDPR

Eurokomisařka Věra Jourová má na starost otázky spravedlnosti, ochrany spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví. Dnes na ISSS konferenci v Hradci Králové mluvila o obecném nařízení na ochranu osobních údajů (GDPR) a několikrát zopakovala, že nařízení se má „aplikovat přiměřeně riziku“. V době, kdy se GDPR stává strašákem, také připomněla, že nařízení mělo při projednávání v Evropské unii jednomyslnou podporu států včetně České republiky.

Fotogalerie ISSS 2018, https://www.isss.cz/list/photo, 9. 4. 2018

Pokračování textu „Novodobí šmejdi“ aneb obchodníci se strachem z GDPR

Knedlíčková polévka k nedělnímu obědu

Vařila jsem dnes já i paní Brigita bez domova, která žije u nás na Praze 10 v Trojmezí… Porovnejte foto, jak si v kuchyni vedeme …

Letos jsem po jedenácté pořádala úklid lokality Trojmezí  – přírodní park Hostivař – Záběhlice a přírodní památka Meandry Botiče , který jsem zachránila před masivní zástavbou.

Největší kritika „bordelu“ jde stále hlavně směrem k lidem bez domova… Dlouhodobě s nimi mluvím, většinu znám u nás osobně a ukazuje se jediné. Pokud dostanou podporu, jak psychickou, tak materiální, do úklidu se rádi zapojí.
Tak jsem se třeba dozvěděla, že paní Brigita dnes vařila knedlíčkovou polévku, tak jako já.

Paní Brigita – žije u nás v Trojmezí 3 roky… Okolo ní žádné odpadky nenajdete… Má dokonce jasně vymezenou hranici, kde je to „její“… Uklízí i za ní… Nejdříve nechtěla, abych jí fotila.. Ale pak po mém argumentu, že chci ukázat, jak má kolem sebe pořádek, souhlasila… Moc jí vadí chování ostatních, kteří po sobě neuklízejí…

Pokračování textu Knedlíčková polévka k nedělnímu obědu

Upozornila jsem Evropskou komisi na nadprodukci levného plastu, který škodí lidem i přírodě

Plénum Senátu ve středu 4. dubna 2018 přijalo mé stanovisko ke dvěma sdělením Evropské komise:

  1. Evropská strategie pro plasty v oběhovém hospodářství
  2. Rámec pro sledování oběhového hospodářství

O gesční stanovisko byl můj Výbor pro územní rozvoj, veřejnou zprávu a životní prostředí požádán Výborem pro záležitosti Evropské unie. Pokračování textu Upozornila jsem Evropskou komisi na nadprodukci levného plastu, který škodí lidem i přírodě

Vyjádření k záměru prodeje ubytovny „Mexiko“ ve Slaném

Reaguji na článek zveřejněný 5. března v Kladenském deníku, kde je zmiňováno moje jméno v kontextu toho, že jsem diskutovala se starostou Mgr. Hrabánkem prodej ubytovny: Slaný se chce zbavit ubytovny Mexiko

Pokračování textu Vyjádření k záměru prodeje ubytovny „Mexiko“ ve Slaném