Vážení přítomní,
Oblíbeným výrazem prezidenta a dramatika Václava Havla bylo slovo paradox.
A paradoxem je nepochybně i umístění poeziomatu na hřbitov.
Poeziomat – MLUVÍCÍ ROURA – se rozezní tam, kde dominantním jevem je ticho. Rozezní se, aby inspirovala, rozezní se, aby nerušila, ale dala směr.
Po Malvazinkách s texty Jana Nerudy, Mejly Hlavsy nebo Ladislava Klímy otevíráme poeziomat tady na Vinohradském hřbitově s poselstvím Václava Havla a slovy Jiřího Šlitra, Jaroslava Foglara či Petra Nováka.
Ale zpět k paradoxům.
Hřbitov je paradox paradoxů. Živí přicházejí tam, kde leží mrtví. Soustředěné vzpomínky na naše blízké se zde prolínají s opuštěností starých hrobů a s tmou, kterou jen tu a tam rozeženou planoucí svíčky.
Majestát smrti by nás měl, jak tu stojíme, přivádět k pokoře a k pochopení, že lidský osud je křehký, a protože je křehký, zasluhuje si naši péči.
Jako starostka, jako žena Renata sem k hrobce rodiny Havlových chodívám pravidelně. Chodím sem sama, vodím sem návštěvy.
Je to – PARADOXNĚ – místo, odkud si při vzpomínce na Václava Havla odnášíme „ranec“ energie, inspirace, síly do dalších dní.
Havel byl muž naděje, kromobyčejně pozorný k lidem kolem sebe, muž, který posiloval naši odvahu. A muž laskavý.
Celé to pro mě kromě slov vyjadřuje i snímek Pavla Štechy, kde Václav Havel naslouchá poselství anděla namalovaného starým Mistrem Theodorikem.
Václav Havel naslouchá. Naslouchejme i my.
Děkuji za pozornost.
Renata Chmelová
