Zveřejnění odpovědí na dotazy občana na politickou činnost senátorky

Mail ze dne 2. 7. 2018: Dotazy na základě 106/1999 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím
Vážená paní senátorko,
obracím se na Vás s žádostí o zodpovězení následujících dotazů, týkajících se Vaší politické činnosti. Otázky uvádím chronologicky a označuji arabskými číslicemi, prosím o jejich zodpovězení na základě výše uvedeného zákona.
1. Jakou částku jste obdržela od zapsaného spolku Arnika (web www.arnika.org) Proč vás spolek Arnika sponzoroval v senátní kampani?
 
2. Uveďte výbory, komise, dozorčí rady, představenstva, kterých jste členem v senátu Parlamentu ČR a dále v zapsaných spolcích, obecně prospěšných společnostech, s. r. o. a všech dalších právních formách právnických osob? Jaké jsou vaše příjmy z jednotlivých Vámi zastávaných funkcí?

Projev k uctění památky obětí komunismu, hřbitov u krematoria v Praze-Motole

Vážení přítomní,

děkuji Konfederaci politických vězňů za její pozvání a za možnost k vám promluvit.

V našem hlavním městě jsou dvě místa – dva symboly komunistické nenávisti – nenávisti, která šla až za hrob. Je to hřbitov v Ďáblicích, z něhož byly nedávno vyzvednuty ostatky umučeného Josefa Toufara. A tento hřbitov v Motole. Na obou těchto místech se setkáváme s hromadnými hroby – s pohřebními jámami, kde za nedůstojných okolností spočinuli popravení – nebo ve vězení zemřelí – političtí vězni.

Buďme prosím konkrétní. Na deskách čteme místa, kde tyto oběti komunistického režimu zemřely. Kde byly popraveny či zastřeleny. Praha. Mírov. Jáchymov. Ostrov nad Ohří.

Jména těchto popravených zde můžeme číst jen díky úsilí řady historiků z konce dvacátého století. Komunisté chtěli zašlapat památku obětí svých justičních vražd i po smrti. „Jsi nula, nemáš jméno, nikdo si na tebe nevzpomene.“ Takhle byli schopni komunističtí vyšetřovatelé deptat ty, které vyslýchali. A takhle vůči nim postupovali i po jejich smrti.

Mezi zdejšími obětmi komunistické perzekuce je hrdina druhé světové války, který bojoval za naši svobodu z Anglie. Odpočívají zde a na spravedlnost, která není z tohoto světa, tu čekají vzdělaní a schopní lidé. Občansky a politicky kompetentní osobnosti, které mohly další desítky let dávat svou energii, schopnosti a um české společnosti. A nemohly, protože jejich životy komunisté nemilosrdně zmařili.

Jsou mezi nimi zralí muži v nejlepších letech. I mladí muži ve věku absolventů vysokých škol.
Jaroslav Blahník, Miroslav Chmelař. Oba popravení ve věku třiadvaceti let. Josef Charvát, Vratislav Polesný, Zdeněk Profous, Oldřich Sklenička – všichni popravení v šestadvaceti.

Jsme tady, abychom důstojně uctili památku obětí komunistického teroru. Naše dnešní svoboda nebyla zadarmo.
Není ale výprodejem naší těžce dobyté svobody skutečnost, že právě v těchto dnech a bez jakýchkoliv skrupulí – dokonce se vřelým doporučením z Hradu – vzniká vláda s pomocí komunistické strany? Není to plivanec do tváře obětí, jimž jsme se přišli poklonit?

Chci zde hlavně široké veřejnosti připomenout zákon číslo 198 z roku 1993 – o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V jeho úvodu čteme:

„Komunistická strana Československa, její vedení – a členové – jsou odpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989 … Za vědomé porušování lidských práv a svobod. Za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů … Zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům.“

Zákon má jen devět paragrafů, je pořád platný. A bude dál platný v té míře, v jaké ho budou ctít politici i občané.

Kam jsme se to ale za pětadvacet let dostali? Kam jsme se dostali od první hlavy České republiky, která dávala komunistům jasně najevo, že patří do izolace? – Až k prezidentovi, který jede na komunistický sjezd poděkovat za podporu, kterou mu soudruzi vyjádřili v přímé volbě? Mluvme jasně: Dokud skalní komunista neprojeví lítost nad zločiny minulého režimu, nemůže být řeč o tlusté čáře. Není odpuštění bez pokání.

Je tu ovšem otázka svědomí a otázka nenávisti. S pojmem svědomí pracovali v době gulagů i komunisté – oni mluvili o revolučním svědomí. Tak to ale nemyslím. Mám na mysli svědomí jako vnitřní hlas, jenž nám říká, co je dobré a co je špatné. I komunisté mají možnost změnit své smýšlení. Alexandr Solženicyn napsal:

„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. … V průběhu života se v lidském srdci tato čára přemísťuje. Jednou je zatlačena jásajícím zlem. Podruhé uvolní prostor procitajícímu dobru. Jeden a týž člověk bývá v různých dobách svého života a v různých životních situacích naprosto rozdílným člověkem. Jednou má blíž k ďáblu. Jindy zas k světci.“

Přes všechno rozhořčení, které námi na tomto místě při vědomí komunistických zločinů cloumá, nesmíme nenávidět. Nenávistí bychom se jenom sami ničili a užírali.

Pusťme se s ještě větší silou a odhodláním do něčeho jiného. V mnoha městech a obcích stojí drobné památníčky – nebo visí pamětní desky – obětem druhé světové války. Stalo se, že komunistický režim upřednostňoval oběti z řad komunistické strany – a nepřipomínal osobnosti, které k soudruhům nepatřily.

Připomínejme poctivě a nahlas i nekomunistické oběti druhé světové války a oběti komunistického režimu tam, kde žijeme. Ve městech, v obcích, v městských a obecních kronikách. Ve školách, v médiích, na ulicích. Ve veřejném prostoru, v lokálním tisku i v zastupitelstvech.

Využijme co nejplněji času, který zbývá pamětníkům strašných událostí padesátých let. A zaznamenejme jejich svědectví. Jejich moudré postřehy k tehdejším událostem i k dnešní situaci.

Věřím, že se přitom naučíme mnohé i o sobě. A že to bude ta nejlepší prevence vůči autoritářským, nedemokratickým a parlamentem pohrdajícím tendencím, s nimiž jsme dennodenně konfrontováni dnes.

Děkuji vám za pozornost.

Renata Chmelová

Projev na pietním shromáždění k uctění památky obětí komunismu v areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole (Památník obětem komunismu), sobota 12. května 2018.

Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Vážení přítomní,

přišli jsme, abychom si s úctou připomněli téměř tři tisíce padlých Čechoslováků během Pražského povstání v květnu 1945. Přišli jsme vzpomínat a společně přemýšlet.

Osobně přemýšlím o třech věcech. Za prvé, Pražské povstání jako výraz odporu vůči nacistům nebyla cizí, ale jednoznačně naše národní akce. Za druhé, během několika dní v našem hlavním městě zemřely tisíce našich občanů. Před jejich statečností a odvahou se hluboce skláním. A za třetí, tak jako s mnoha jinými věcmi, i s Pražským povstáním se okamžitě takříkajíc svezla politika a geopolitické ohledy.

Pokračování textu Projev k uctění památky padlých v Pražském povstání (73. výročí), Staroměstská radnice

Proslov ve Vazební věznici Pankrác při pietní vzpomínce na všechny, kteří položili životy v boji proti nacismu.

Vážení přítomní,

děkuji Vám za pozvání na místo, kde si připomínáme naše nevinné mrtvé. Takzvaná Sekyrárna, oddělení „II A“ v policejní věznici gestapa v Praze na Pankráci, byla místem, kde v rozmezí dvou let (od dubna 1943 do dubna 1945) zemřelo pod gilotinou celkem 1075 lidí. Z toho bylo celkem 155 žen.

Skláním se tu před jejich obětí.

Pokračování textu Proslov ve Vazební věznici Pankrác při pietní vzpomínce na všechny, kteří položili životy v boji proti nacismu.

Proslov ve Strašnickém krematoriu v rámci pietní vzpomínky na oběti českého protinacistického odboje

Vážení přítomní,

sešli jsme se tu, abychom se sklonili před obětmi českého odboje z let 1939–1945. Abychom si připomněli Lidice. A abychom si uvědomili statečnost zaměstnanců Strašnického krematoria, kteří část popela těchto obětí pietně shromažďovali pro pozdější dobu.

 

 

 

Pokračování textu Proslov ve Strašnickém krematoriu v rámci pietní vzpomínky na oběti českého protinacistického odboje

K mé účasti při slibu prezidenta

Blíží se den inaugurace prezidenta republiky. 8. března 2018 bude Miloš Zeman ve Vladislavském sále Pražského hradu na společné schůzi obou komor Parlamentu ČR skládat slib do rukou předsedy Senátu. I já, jakožto členka horní komory, jsem byla na tento slavnostní akt pozvána.

Do schránky jsem však dostala pozvánky dvě – jednu od předsedy Poslanecké sněmovny na samotnou inauguraci, druhou pak od Kanceláře prezidenta republiky na „přátelské setkání konané u příležitosti slavnostního složení slibu prezidenta republiky Miloše Zemana“.

Ráda bych zde uvedla několik důvodů, které mě přiměly první pozvání přijmout, a druhé naopak odmítnout.

„Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor.“ Takto popisuje akt složení slibu prezidenta základní zákon naší země – Ústava ČR.

Svou účastí na inauguraci dávám Miloši Zemanovi najevo, že já naši ústavu ctím a dodržuji.

Ne každý den člověk ráno vstává do práce s chutí. Společná schůze obou komor je ale klasické plenární zasedání Senátu, pouze s tím rozdílem, že na pořadu je pouze jeden bod jednání a schůze se koná jinde, než obvykle. Svou účastí na inauguraci tak dávám najevo, že svůj mandát svěřený občany Prahy 10 vykonávám svědomitě a poctivě, ať se mi to zrovna líbí, nebo ne.

Svou účastí na inauguraci také vyjadřuji respekt k výsledku demokratických voleb. A to i přesto, že jsem já sama v prezidentské volbě podporovala jiného kandidáta. Miloše Zemana však v druhém kole voleb podpořilo 51,36 procent voličů, což je bez debat prostá (byť těsná) většina. A já bych si v žádném případě nedovolila svým odmítnutím účasti na inauguraci legitimně zvoleného prezidenta hlasy těchto voličů sebeméně opovrhovat.

Svou účastí chci dát Hradu najevo ještě něco. A to, že byť ta tak často opovrhovaná horní komora českého parlamentu sice sídlí v podhradí, tak že naše země je pořád ještě zastupitelská demokracie a my, jakožto zvolení zástupci reprezentující vůli občanů, nehodláme Miloši Zemanovi a jeho souputníkům „vyklízet pole“.

Symbolickou neúčast některých mých kolegů na inauguraci sice respektuji, ale nepovažuji ji za úplně šťastný krok. Já sama jsem se však z úcty k prezidentskému úřadu jako takovému bez většího rozmýšlení a z výše uvedených důvodů rozhodla inaugurace se zúčastnit.

Na druhou stranu musím uznat, že až Miloš Zeman znovu položí ruku na desky originálu Ústavy ČR z roku 1993 a bude slibovat věrnost České republice, že bude zachovávat její Ústavu a zákony, až bude slibovat na svou čest, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nebude to pro mě lehká chvíle.

A proč jsem odmítla účast na onom „přátelském setkání“? Odpověď je jednoduchá: Já na Pražském hradě žádné přátele nemám.

Věřím, že nejen mí voliči, ale všichni občané České republiky mé rozhodnutí pochopí.

 

Vaše senátorka

Renata Chmelová

Příspěvek do Regionálního kaleidoskopu – Časopis Senát 1/2018

Celkem 17 800 Kč se podařilo vybrat pro Diakonii Praha – Stacionář Ratolest na 3. benefičním večeru, který v prosinci uspořádala senátorka Renata Chmelová spolu se zastupiteli Koalice VLASTA na Praze 10. Během vystoupení chrámového sboru Pražští pěvci ve Vršovickém divadle MANA přispěli posluchači koncertu krásnou částkou 7 800 Kč, dalších 10 000 Kč pak věnovala sama senátorka Renata Chmelová v rámci svého pravidelného příspěvku potřebným organizacím.

Časopis Senát 1/2018
– elektronická verze čtvrtletníku ve formátu PDF (5,6 MB)

Senát jako pojistka demokracie: Ústavní soud necháváme přezkoumat možnost bezhlavého omezování osobní svobody cizinců

V prosinci jsem připojila svůj podpis pod návrh k Ústavnímu soudu na zrušení některých ustanovení v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu.

Poslanecká sněmovna totiž v polovině loňského roku přehlasovala senátní veto vládní novely zákona o pobytu cizinců, ačkoliv jsme jakožto senátoři několikrát důrazně upozorňovali na protiústavnost některých opatření.

Do vládní novely z pera bývalého ministra vnitra Milana Chovance (ČSSD) totiž jeho stranický kolega a bývalý člen KSČM Václav Klučka totiž bez většího zájmu veřejnosti, médií i dalších politiků vpravil ve druhém čtení svůj pozměňovací návrh.

Podle něj každý cizinec zadržený v České republice, který je případně propuštěn ještě před pravomocným rozhodnutím soudu, nemá absolutně žádnou možnost nechat nezávislý soud přezkoumat toto omezení své osobní svobody. České právo tak cizím státním příslušníkům absolutně znemožňuje jakkoliv se domoci soudní ochrany v případě omezení základní lidské svobody.

nový odstavec 6 § 172 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(6) V případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.

nový odstavec 9 § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(9) V případě, že je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění nebo o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany nebo cizince ministerstvo neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně.

V extrémních případech zákon připouští též postup, kdy ministerstvo bude opakovaně rozhodovat o zajištění cizince a následně jej propouštět, čímž jakémukoliv přezkumu zamezí a znemožní cizinci domoci se spravedlnosti. Ten by tak na své svobodě mohl být omezován po neomezeně dlouhou dobu.

Dále je také nutné podotknout, že jednou takto zadržený cizinec, jehož případ nemohl být přezkoumán, bude již navždy veden ministerstvem jako cizinec, který porušil zákon, čímž mu bude do budoucna velmi zkomplikována možnost na získání povolení k pobytu v Česku.

Senát se tedy znovu ukázal jako skutečná pojistka demokracie a ochránce základních lidských práv a svobod. Podnět k Ústavnímu soudu je sice až krajní možnost řešení, ale v momentě, kdy bývalé složení Poslanecké sněmovny odmítlo výhrady Senátu k této novele, nám nezbylo nic jiného.

Děkuji tímto Václavu Láskovi za jeho odvedenou práci.

 

Historie sněmovního tisku 990

 

Odmítám „bezdávkové zóny“ v obcích, připravuji ústavní stížnost

  • Cílem připravovaného návrhu ústavní stížnosti je zrušení ustanovení, které umožňuje obci vydat tzv. opatření obecné povahy, kterým se vyhlašuje oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů a navrácení novely do původní verze vládního návrhu.
  • Jinak do budoucna nebude lidem, kteří uzavřou nové nájemní smlouvy a dostanou se do hmotné nouze, umožněno vyplatit v těchto zónách doplatek na bydlení. To se bude týkat třeba i rodin s malými dětmi a samoživitelek odcházející z azylových domů, seniorů, dětí odcházejících z dětských domovů, studentů atd.
  • Ustanovení popírá obecný princip rovnosti, je v rozporu se svobodou pobytu a pohybu, nesplňuje požadavek na racionalitu zákonů a zasahuje do svobody podnikání.

Spolu s kolegou senátorem Václavem Hamplem jsme iniciovali na schůzce Fóra pražských senátorů spolupráci se zástupci Platformy sociálního bydlení a začali jsme pracovat na ústavní stížnosti proti spornému ustanovení zákona, který umožňuje vznik „bezdávkových zón“ v obcích. Podle našeho názoru totiž porušuje základní práva občanů České republiky.

Novela zákona o pomoci v hmotné nouzi (zákona č. 111/2006 Sb.) tento rok umožnila obcím vyhlásit tzv. oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Důsledkem takto přijatého opatření obecné povahy je to, že v dané lokalitě se nebude poskytovat osobám, které tam žijí, doplatek na bydlení. Jedná se v podstatě o úředně uznané sociální ghetto či chudinskou oblast.

Některé obce si ustanovení zákona vyložily po svém a např. Kladno vyhlásilo za tuto „bezdoplatkovou oblast“ celé město. Doplatek tam, pokud opatření vejde v platnost, nebudou dostávat nově příchozí žadatelé, ale ani ti, kterým vyprší smlouva o bydlení, často uzavíraná jen na několik měsíců, a budou si o doplatek žádat znovu. Kam se všichni ti lidé podějí? Půjdou na ulici? Přesune Kladno všechny tyto obyvatele do jiných měst a obcí?

Sporné ustanovení zákona nebylo součástí původního vládního návrhu a bylo do něj vloženo v průběhu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně. K přijatému pravidlu tedy neexistuje obvyklá důvodová zpráva, hodnocení dopadů regulace, stanovisko legislativní rady vlády a podobné náležitosti legislativního procesu. Důvody lze čerpat jednak ze stručného písemného odůvodnění pozměňovacího návrhu, které bylo rozesláno jako sněmovní tisk č. 5302, a jednak z ústního projevu poslance Vilímce.

Naše ústavní stížnost připravená panem advokátem Pavlem Uhlem je založena na těchto základních bodech:

  1. Napadená ustanovení popírají princip obecné rovnosti dle čl. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 Listiny při realizaci práva na zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny.
  2. Napadená ustanovení jsou v rozporu se svobodou pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny, do které bezdůvodně zasahují.
  3. Napadená ustanovení brání kumulativnímu užití práva na zajištění základních životních podmínek dle čl. 30 odst. 2 Listiny a práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny, čímž porušují princip nepodmíněnosti ochrany lidských práv.
  4. Napadená ustanovení zasahují do svobody podnikání a v rámci určitého segmentu trhu vytvářejí nerovnost mezi podnikateli, která není ospravedlnitelná účelem omezení.
  5. Napadená ustanovení popírají funkční principy právní oblasti, jíž jsou součástí, a neplní navzdory zjevnému omezení práv a svobod účel, který mají plnit. Nesplňují požadavek na racionalitu normy.

Sociální dávky poskytované do oblasti bydlení pomáhají mimo jiné také rodinám s dětmi, seniorům, dětem odcházejícím z dětských domovů či jinak ohroženým lidem. Pomáhají v tom, aby se z nich nestali bezdomovci, a to i za cenu toho, že ne vždy se jedná o krytí nákladů bydlení v bytech, ale také v tzv. „substandartních formách bydlení“. Byty totiž stále bohužel nejsou dostupné pro všechny, kteří by je potřebovali.

V současné době MPSV spravuje dvě dávky, a to příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení. Přičemž právě doplatek může v mimořádných případech putovat i mimo standardní byty. Dostávají ho tedy ti opravdu nejpotřebnější.

Reakce v médiích:

Promluva při znovuotevření Milíčovy kaple v Malešicích

Vážení hosté, milí přátelé,

jsem ze srdce ráda, že s vámi při znovuotevření Milíčovy kaple můžu být. Přemýšlela jsem, s čím vás oslovit. A promluvím krátce o darech, darování a dárcích.

Modlitebny, kostely, kaple jsou místa, kde lidé prožívají a sdílejí víru. A kde se setkávají. Víra je dar. Někomu je dána a někomu ne. Rodí se jako oheň z jiskry. Může nás těšit, že se této víře v mnohém podobá i prostá lidská důvěra v druhého člověka.

Ano, i naše vzájemná setkávání jsou darem. Darem je to, když si při nich přejeme dobré, a ne zlé věci. Kaple nemají jeden jednoduchý účel, tak jako pekařství housky a školy studium. Do kaple přicházíme naslouchat, „jen tak“ se posadit, přemýšlet, podumat, odpočívat. Otevřít se něčemu hlubšímu v nás – abychom se mohli otevřít těm, které potkáváme. Chodíme sem vyjadřovat tím nejprostším způsobem vděčnost za to, že jsme. K tomu všemu tady toto místo je a bude.

Milíčovu kapli otevíráme před vánočními svátky, jejichž symbolem jsou dary a dárky. Před každými Vánocemi je ovšem advent. Doba přípravy, ruchu a neklidu. Doba těšení se na to, co přijde. Doba, kdy postupně dozrává radost.

Naše malešická kaple je takovou naší radostí. Díky mnoha dobrým lidem, kteří přispěli na její obnovu, tato radost zrála – až dozrála. Právě dnes.

A tak i když advent teprve začíná, my už tady dnes vlastně slavíme Vánoce. Je to takový malý zázrak, štěstí. A důvod k úsměvu. Jsem za tuto chvíli ráda a věřím, že se sem všichni budeme rádi vracet.

Renata Chmelová