OHÝBÁNÍ PRAVIDEL JEDNÁNÍ NA PRAZE 10

Koaliční radní dnes ohýbali jednací řád zastupitelstva. Zahráli si na opoziční zastupitele. Bod „Dotazy a informace členů Zastupitelstva“, jinými slovy interpelace zpravidla opozičních zastupitelů vůči radním či předsedům výborů, zneužili k politické kritice opozice. A tak nastaly komické situace:

Radní Lojda oslovil radu, aby se zabývala články ve Vlastních novinách na téma hazardu. (Proč si to neřeknou na jednání Rady mezi sebou?)

První místostarosta Pek mi pak vytkl neúčast na jednáních Komise pro územní rozvoj. Začal mluvit o souběhu funkcí. Jenže práce v Senátu je mým zaměstnáním, (tak jako kolegyně zastupitelky jsou lékařka či asistentka europoslance nebo kolegové zastupitelé jsou tajemník poslaneckého klubu či advokát) a přestože jsem usilovala o změnu termínů a vždycky jsem se omluvila, nebylo mi předsedkyní komise Ivanou Cabrnochovou nikdy vyhověno.

„Náhoda“ tomu chtěla, že pondělní jednání komise byla přesunuta na středu zrovna od té doby, kdy jsem se stala senátorkou. Pan Pek vyzval radní, aby „situaci řešili“, což se dá číst tak, aby mne z komise vyloučili. Poradím jim: Vyhovte přesunu komise na jiný den, tak jak jste dříve uzpůsobili program jednání bývalé senátorce Ivaně Cabrnochové.

Přikládám srovnání termínů jednání Senátu a jednání orgánů Městské části a mojí účasti na nich. Stojím si za tím, že změna termínů Komise územního rozvoje Prahy 10 byla účelová. Osobně se kolegům a kolegyním v zastupitelstvu i občanům snažím termínově vždy, když to jde, vyhovět.

NEBUDU PŘIHLÍŽET, BUDU KONAT

Senátoři nesou odpovědnost za kvalitu zákonů. Svojí autoritou přispívají také k tomu, v jaké atmosféře se politický život odehrává. Naším společným cílem má být spravedlivé a pokojné vládnutí, ne chaos. Jsem moc ráda, že jsem spolu-iniciátorkou společného prohlášení senátorů, které jsme připravili na našem výjezdním zasedání klubu v Kroměříži. Podepsalo ji více než 30…

CO MNE K TOMU VEDLO?

Kromě neurvalých způsobů prezidenta republiky a znevažování autority premiéra také obava z pokusu o překreslení našeho ústavního pořádku. V případě, že prezident učiní ústavně nepřijatelné kroky, nebudeme přihlížet, ale konat.

 

TEXT PROHLÁŠENÍ SENÁTOREK A SENÁTORŮ, 5. 5. 2017

My, níže podepsaní senátoři Parlamentu České republiky, se znepokojením sledujeme způsob zapojení prezidenta republiky do řešení současné politické krize.
Považujeme za nepřijatelné osobní útoky na předsedu vlády jako hlavu vrcholného orgánu výkonné moci a znevažování autority ústavních institucí v přímém televizním přenosu při tzv. předávání demise předsedy vlády.

Součástí české politické praxe je vysoká míra respektu k úřadu prezidenta republiky, která však nemůže zahrnovat toleranci případného protiústavního jednání. Ústava je založena na předpokladu dobré vůle a dobrých úmyslů prezidenta republiky, proto stanovuje jen nemnoho pojistek vůči excesivnímu výkonu pravomocí.

Klíčovou pojistkou je mechanismus vyvození ústavní odpovědnosti za hrubé porušení ústavního pořádku. Jako senátoři jsme si vědomi, že naší rolí není pouze přihlížet, ale, bude-li toho třeba, konat.

Dne 5. 5. 2017

Miluše Horská
Jan Horník
Lumír Kantor
Šárka Jelínková
František Bradáč
Zdeněk Brož
Václav Hampl
Petr Holeček
Tomáš Czernin
Jiří Šesták
Renata Chmelová
Alena Šromová
Jitka Seitlová
Jaromíra Vítková
Patrik Kunčar
Zdeněk Papoušek
Václav Láska
Zbyněk Linhart
Petr Šilar
Anna Hubáčková
Jiří Vosecký
Zdeněk Nytra
Ladislav Kos
Pavel Štohl
Lumír Aschenbrenner
Tomáš Grulich
Leopold Sulovský

Proč stavební zákon oklešťuje naše práva?

Východiskem pro přípravu novely stavebního zákona bylo programové prohlášení vlády:

„V oblasti územního plánování a stavebního řádu připraví vláda novelu stavebního zákona, která přinese zjednodušení a zrychlení povolovacích řízení.“

Novela, kterou bude v květnu projednávat Senát, podle mého žádné výrazné zrychlení nepřináší. Mění ale jednu zcela zásadní věc: omezuje právo občanů vyjádřit se ke stavbě, která se buduje v jejich bezprostřední blízkosti a která bude mít vliv na prostředí, ve kterém na rozdíl od investorů žijí.

Územní a stavební řízení

Novelizace stavebního zákona je samozřejmě potřebná. Územní a stavební řízení je proces, který je velmi komplikovaný. Kraje či města vydávají pro své občany nejrůznější přehledy a průvodce, aby se v legislativní změti a seznamu všech subjektů podílejících se na řízení vůbec vyznali (např. zde). Problémy mají také velcí investoři, kteří kvůli zdlouhavosti a komplikovanosti celého procesu často odcházejí stavět jinam.

Co je to územní řízení

Co je to stavební řízení

Co je to spojené územní a stavební řízení

Co je to EIA

Nebude ani jeden úřad, jedno povolení, jedno odvolání, jedna žaloba

V České republice je přes 700 stavebních úřadů. Než investor začne stavět, je povinen splnit 21 kroků, z toho tři se týkají stavebního zákona. To, co by pomohlo, tedy spojení řízení, se na vládě nepodařilo prosadit, a zůstává tedy dobrovolné.

Původním cílem novely bylo spojit komplikovaný proces pod gesci jednoho úřadu vydávajícího jedno společné povolení. Proti tomu by bylo možné se odvolat. Nic z toho se nepodařilo! 

Novela namísto toho přináší velké množství dílčích změn, jak uvádí Ministerstvo pro místní rozvoj: koncepční změny v procesech a postupech, nové instituty, změny vyvolané aplikační praxí, legislativně technické změny a úpravy.

Samotný návrh zákona se sešel s mnoha připomínkami a nápady na „vylepšení“. Ministryně Šlechtová již na semináři v lednu uváděla, že v rámci meziresortního řízení museli vypořádat více než 2500 připomínek. Na úřadě se jim sešlo 270 pozměňovacích návrhů – poté co vytřídili ty, které se dublovaly. A právě jeden z nich, pozměňovací návrh poslance Jaroslava Foldyny (ČSSD), nakonec způsobil to, co můžeme nazvat omezením občanských práv.

Nulové připomínky veřejnosti k stavbám s masivním dopadem na okolí?

Ztotožňuji se s názorem organizace Zelený kruh. Ten ve své tiskové zprávě konstatuje, že se

„sousedé již nebudou moci vyjadřovat k prachu či hluku ze staveb, kde neproběhne plný proces posouzení vlivů na životní prostředí (EIA). Týká se to i velkých staveb s masivními dopady na okolí – typu pražského silničního tunelu Blanka…“

Tento přístup je iracionální a akce vyvolá reakci. Vylučování některých účastníků řízení žádnému zrychlení nepomůže. Naopak to povede k více soudním sporům. Nespokojený občan nebude moci vyjádřit své připomínky, jež by mohly být vyslyšeny a vypořádány již na počátku řízení. Nyní bude muset řízení napadnout a soudit se.

Ministerstvo pro místní rozvoj nepředložilo analýzy, které by dokládaly, že účast spolků a občanů řízení zpomaluje! Házení všech aktivistů do jednoho pytle je velmi krátkozraké. Konstruktivní zapojování aktivních lidí do veřejného života by naopak mělo být naším cílem. Foldynův návrh ponechal úřední rozhodovací lhůty naprosto stejné. Jde čistě jen o osekání práv občanů, ani nepředpokládá, že by se něco mělo zrychlit.

Pro to, aby účast environmentálních spolků v územním a stavebním řízení byla připuštěna pouze v takzvaných navazujících řízeních, hlasovalo 119 poslanců a jen 15 bylo proti (hlasování podle klubů a jednotlivců ZDE).

Smutné je, že stanovisko garančního výboru bylo doporučující a s návrhem souhlasila i ministryně Šlechtová. Ministr životního prostředí Richard Brabec v průběhu tříhodinové debaty nevystoupil a hlasování se zdržel.

Zelený kruh poukazuje na škody, které takto upravená norma přinese:

„Poslanci poskytli investorům nástroj, jak obejít řádné správní řízení o výjimkách z ochrany přírody. Výsledkem bude, že o chráněných druzích rozhodnou úřady bez informací od odborných organizací a veřejnosti. Další schválené návrhy znemožní občanům připomínkovat dopady konkrétních jaderných technologií na životní prostředí a zdraví. Omezí kontrolu působení autorizovaných inspektorů.“

Zájmem státu je zájem občanů

Zájmem státu není jen pomoci investicím. Zájmem státu je také zájem občanů. Zejména těch, kdo by stavbou mohli být dotčeni. Je třeba, abychom peníze nejen investovali, ale abychom je investovali správně. Až zákon doputuje v květnu do Senátu, rozhodně se zasadím o to, aby Foldynova úprava byla zrušena.

Vaše 

Registr smluv posiluje důvěru veřejných institucí

Videozáznam z jednání 6. schůze Senátu – mé vystoupení k registru smluv začíná v 07:29:00

Přehled hlasování k novele Registru smluv:

  1. Schválení sněmovní (tzv. vykostěné) novely Registru smluv
    (hlasovala jsem PROTI) – nebylo Senátem přijato
  2. Zamítnutí sněmovní (tzv. vykostěné) novely Registru smluv
    (hlasovala jsem PRO) – nebylo Senátem přijato
  3. OPRAVA sněmovní (tzv. vykostěné) novely Registru smluv
    (hlasovala jsem PRO) – bylo Senátem přijato
    ————————————————————————————————
  4. Doplnění sněmovní (tzv. vykostěné) novely Registru smluv: širší rozvolnění nezveřejňování smluv ve zdravotnictví
    (hlasovala jsem PROTI) – bylo Senátem přijato
  5. Doplnění sněmovní (tzv. vykostěné) novely Registru smluv: povinnost zveřejňovat Parlament ČR, Kancelář prezidenta a další
    (hlasovala jsem PRO) – bylo Senátem přijato

ORIENTAČNÍ TEXT MÉHO VYSTOUPENÍ:

Registr smluv posiluje důvěru veřejných institucí

Jsem přesvědčena, že zveřejňování smluv posiluje důvěru veřejných institucí. Zveřejňování smluv vede podle mne nejen k průhlednějšímu hospodaření s penězi daňových poplatníků, ale i k tomu, že smluvní strany nakládají s veřejnými penězi opravdu s péčí řádného hospodáře.

Občané se mohou kdykoliv podívat, co se za jejich peníze reálně kupuje. Pokud se dobře hospodaří, posiluje se tím sounáležitost a důvěra ke státu, k samosprávám, k úředníkům. Zkrátka ve skeptickém Česku se posiluje kredit politických instituci. Pokud se dobře nehospodaří, děje se s prestiží našich veřejných institucí pravý opak. A to bychom si přát neměli.

V praxi zveřejňování smluv obecně funguje, nepopírám, že nejsou dílčí problémy u některých subjektů (např. nakládání s výbušninami), které je potřeba řešit, ale nelze plošně vyňat ¼ smluv v odhadované hodnotě 150 mld. Kč. Novela, kterou projednáváme, to navrhuje dvěma způsoby:

 1.)      Plošné vynětí státních podniků

Státní podniky dnes ve velkém zveřejňují, v Registru smluv je 20 tis. smluv podniků vlastněných státem či obcemi. Podniky mají možnost (a tu také využívají) chránit svoje obchodní tajemství. Prostě se citlivé údaje ve smlouvě začerní.

Ale především chci upozornit, že státem vlastněné podniky musí už více než 16 let poskytovat informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím o všech svých smlouvách, tedy ve větším rozsahu, než k čemu je zavazuje zákon o registru smluv.

Podstatné je to, že oba zákony chrání obchodní tajemství, průmyslové vlastnictví, autorská práva, utajované informace i osobní údaje, takže k jejich uveřejnění nemusí dojít, pokud tyto informace chrání samotné státem vlastněné podniky. Tyto podniky mohou dokonce nad rámec zákona o svobodném přístupu k informacím chránit jako obchodní tajemství i smluvní ceny a partnery.

2.)      Plošné vynětí podniků vlastněných státem, kraji a obcemi pokud mají obchodní a průmyslovou povahu

Studie PI č. 3133 jasně uvádí, že průmyslová a obchodní povaha není analogická s terminologií zákona o veřejných zakázkách a nelze tedy očekávat, že jí soud bude používat.

Ten kdo si tedy bude určovat co je a co není obchodní a průmyslová povaha bude vykládat podnik sám, což povede k právní nejistotě a hrozbě soudních sporů.

Bez ohledu na Vaši (ne)podporu novely, mělo by být naším zájmem schvalovat legislativně kvalitní návrhy zákonů. Tak prosím vezměte tuto studii na vědomí, že ta definice je špatně napsaná a není v souladu s principem právní jistoty.

Závěrem chci říct, že podporuji registr smluv jako funkční kontrolní mechanismus. Tím, že zapojuje do kontroly veřejnost, představuje jednak ochranu před zneužitím moci, ale také rozumným způsobem šetří veřejné prostředky. To jsou důvody, proč registr smluv podpořím v co nejčistší podobě. Budu rozhodně hlasovat proti výjimce pro podniky vlastněné státem, kraji a obcemi, pokud mají tzv. „průmyslovou a obchodní povahu,“ čímž by se podle některých odhadů stalo netransparentními až 40 % smluv v registru.

Na stole máme několik pozměňovacích návrhů, které by to napravily. Proto se přimlouvám za to, abychom tento zákon pustili do podrobného projednávání a měli tak šanci ho společně opravit.

Nevykostím. 3 základní argumenty, proč zachovat registr smluv ve stávající podobě

Bylo to klasické pracovní pondělí. Ve své senátorské kanceláři na Kubánském náměstí jsem od rána přijímala občany na smluvené schůzky. V pauzách jsem si zběžně kontrolovala telefon a maily. Z jednoho z nich jsem zjistila, že z Poslanecké sněmovny do Senátu dorazila dlouho očekávaná a velmi diskutovaná novela zákona o registru smluv.

Podle tohoto zákona platného už od července 2016 musí stát, kraje, obce, jejich akciové společnosti a další organizace zveřejňovat v internetovém registru (https://smlouvy.gov.cz) všechny smlouvy nad 50 000 Kč. Díky tomuto opatření lze jednotlivým politikům a úředníkům, kteří hospodaří s našimi penězi, tzv. nahlížet pod ruce. Registr smluv jen za prvních šest měsíců své účinnosti upozornil na mnohé zajímavé informace k hospodaření s veřejnými prostředky. Je to špatně? Myslím si, že rozhodně ne – mimo jiné i na základě zkušeností z komunální politiky na Praze 10.

Registr smluv posiluje důvěru veřejných institucí

Toto zveřejňování smluv vede podle mne nejen k průhlednějšímu hospodaření s penězi daňových poplatníků, ale i k tomu, že smluvní strany nakládají s veřejnými penězi opravdu s péčí řádného hospodáře. Občané se mohou kdykoliv podívat, co se za jejich peníze reálně kupuje. Pokud se dobře hospodaří, posiluje se tím sounáležitost a důvěra ke státu, k samosprávám, k úředníkům. Zkrátka ve skeptickém Česku se posiluje kredit politických instituci. Pokud se dobře nehospodaří, děje se s prestiží našich veřejných institucí pravý opak. A to bychom si přát neměli.

Zdroj obrázku: Rekonstrukce státu

Poslanecká sněmovna schválila novelu tohoto zákona, díky níž by smlouvy nemusel zveřejňovat národní podnik Budějovický Budvar, ale i společnosti s většinovou účastí státu, krajů nebo obcí – a teď to přijde – mají-li tzv. „obchodní či průmyslovou povahu“. Pro tyto výjimky hlasovala ve 3. závěrečném čtení nejmožnější těsná většina 80 poslanců z přítomných 159 poslanců – celá ČSSD a KSČM, částečně ODS a někteří lidovečtí poslanci.

Nutno dodat, že toto hlasování se opakovalo, neboť to původní, kdy zákon jako celek nebyl přijat, zpochybnil předseda poslaneckého klubu ČSSD Roman Sklenák. V původním hlasování zákon o jeden hlas neprošel, následně se ale několik poslanců odhlásilo, čímž došlo ke snížení potřebného kvóra a zákon a v opakovaném hlasování tak již nic nebránilo k těsnému přijetí této novely (viz stenozáznam 55. schůze PS). Rozpačitou situaci ve sněmovně shrnuje krátké video Rekonstrukce státu níže.

Ze sněmovních kuloárů uniklo komické video. Pravděpodobně jde o část filmu, který poslanci tajně natáčejí. Snímek pojednává o jednom nešťastném hlasování, které se opakovalo a opakovalo, až nakonec…. …se podařilo skrýt 150 miliard z očí veřejnosti. Mirka Spáčilová dává ukázce 159% a píše "lepší groteska tu nebyla od dob Buriana". Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že ve snímku neúčinkoval, ani o něm nevěděl a ani ho takový záměr nepřekvapil. Ministr financí Andrej Babiš se vyjádřil v podobném smyslu: "Ahoj lidi, všeci tam hrajů, protože se bez mého vědomí domluvili." Záběry vám nabízíme exkluzivně k posouzení. Jaké jsou podle vás herecké výkony?

Zveřejnil(a) Rekonstrukce státu dne 1. duben 2017

Vzhledem k tomu, že jsem členkou senátorského klubu KDU-ČSL a nezávislí, který by se podle slov Pavla Bělobrádka měl v Senátu „pokusit prosadit původně domluvený půdorys registru smluv“ (viz jeho tweet z 24. 2. 2017), i vzhledem k tomu, že se tímto tématem delší dobu zabývám a diskutovala jsem o něm s jeho zastánci i odpůrci, chci zde zformulovat tři základní teze pro mé rozhodování.

1. Současná ochrana Budvaru je dostatečná

Tuto tezi mohu přesvědčivě dokázat několika citacemi. Nejprve § 5, odstavec 6. nyní platného znění zákona o registru smluv.

„(6) Z uveřejnění prostřednictvím registru smluv lze vyloučit metadata uvedená v odstavci 5 písm. a) nebo c), jsou-li tato metadata obchodním tajemstvím osoby uvedené v § 2 odst. 1 písm. e), k), l) nebo n), a to také tehdy, pokud by obchodním tajemstvím bylo až více takto uveřejněných informací zároveň.“

Pro úplnost ještě doplním ta písmena, na něž je v tomto odstavci odkazováno:
odst. 5
a) identifikaci smluvních stran,
c) cenu, a pokud ji smlouva neobsahuje, hodnotu předmětu smlouvy, lze-li ji určit,

§ 2 odst. 1
e) veřejná výzkumná instituce nebo veřejná vysoká škola,
k) státní podnik nebo národní podnik,
l) zdravotní pojišťovna,
n) právnická osoba, v níž má stát nebo územní samosprávný celek sám nebo s jinými územními samosprávnými celky většinovou majetkovou účast, a to i prostřednictvím jiné právnické osoby.

Z tohoto – nyní platného – znění zákona o registru smluv je patrné, že v případě potřeby lze obchodní tajemství národního podniku Budějovický Budvar chránit již nyní.

Skutečnost, že Budvar v registru smluv specifikoval lokalitu, kam hodlá vyvážet svoje sklenice, a následně si stěžoval na to, že byla vyzrazena jeho obchodní taktika, je příběh sám o sobě. Pokud se Budvar domníval, že je tím ohrožena jeho konkurenceschopnost, nemusel tuto informaci vůbec zveřejňovat.

Kritizovat kvůli této jednotlivosti registr smluv jako celek ale podle mě není na místě.

2. Kdo mi prosím vysvětlí, co je „průmyslová a obchodní povaha“?

Aktuální podoba novely, která přišla z Poslanecké sněmovny, říká, že informace v registru nebudou muset zveřejňovat všechny státní podniky a podniky vlastněné státem, kraji a obcemi, pokud mají „průmyslovou a obchodní povahu“.
I když nejsem právnička, první otázka, která mě po přečtení této jednoduché formulace napadne, je: Jak se pozná „průmyslová a obchodní povaha“? Několik právníků, s kterými jsem toto téma konzultovala, mi řeklo, že pojem „průmyslová a obchodní povaha“ není nijak legislativně upraven.

Co to znamená v praxi? Smlouvy by měly teoreticky i nadále zveřejňovat podniky, které „průmyslovou či obchodní povahu“ nemají. I tomu méně protřelému člověku dojde, že k obejití registru smluv stačí prohlásit: „Naše podnikatelská činnost má obchodní povahu. Bojíme se o naše obchodní tajemství. Proto nezveřejňujeme.“ Legislativní zakotvení tak vágního termínu, který pak bude v praxi vykládán, jak se komu zlíbí, povede podle mě jen k právní nejistotě a hrozbě soudních sporů. Tedy k přesnému opaku toho, co hlásají ti, kdo se o novelu zákona o registru smluv postarali.

3. Většina státních podniků o žádnou výjimku vlastně ani nestojí

Poslední z mé trojice argumentů je to, že podle průzkumu neziskové organizace Otevřená společnost mezi státními podniky vyplývá, že většina podniků výjimku z registru smluv vlastně vůbec nepožaduje. Plošné výjimky požaduje jen několik z třiceti oslovených podniků. Zveřejňování smluv tak, jak je platné od loňského července, většině žádné zásadní problémy nepřidělává. Jde například o Mero, Povodí Ohře, Povodí Labe, Lesy ČR. Další sice zpočátku jisté komplikace měly, ale dokázaly se s nimi dobře vypořádat (Diamo, Řízení letového provozu, OTE, Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond).

Sečteno a podtrženo: Podporuji registr smluv jako funkční kontrolní mechanismus. Tím, že zapojuje do funkční kontroly veřejnost, představuje jednak ochranu před zneužitím moci, jednak rozumným způsobem šetří veřejné prostředky. To jsou důvody, proč registr smluv podpořím v co nejčistší podobě. Budu rozhodně hlasovat proti výjimce pro podniky vlastněné státem, kraji a obcemi, pokud mají tzv. „průmyslovou a obchodní povahu,“ čímž by se podle některých odhadů stalo netransparentními až 40 % smluv v registru. Tečka.

Láska, svoboda, právo

Doprovodila jsem dnes v katedrále s kolegou zastupitelem Pavel Mareš na poslední cestě pana kardinála Vlka Arcibiskupství pražské. Bylo to důstojné, milé a pokorné rozloučení.


Pan kardinál byl statečný muž, který nesl velkou odpovědnost a zvláště v posledních letech docela překvapoval svojí pevností a jasným slovem.
Až nedávno jsem se dozvěděla, kolik přátel měl i u nás v Praze 10. Nebyl nějaký krasořečník, ale všimla jsem si, jak často a naléhavě mluvil o třech věcech: lásce, naší svobodě a právu.
Ať je mu země lehká!

Vlajka pro Tibet

10. březen je Dnem tibetské vlajky

Vyvěsila jsem vlajku na své kanceláři ze solidarity k Tibeťanům a ke všem lidem, kteří jsou nuceni v totalitních, zejména komunistických, režimech trpět porušování základních práv člověka.
Jsem ráda, že jsem byla u toho, když Senát jasně vyjádřil nesouhlas s jednáním předsedy Senátu vůči komunistické Číně v souvislosti s návštěvou dalajlámy v České Republice.

Se znepokojením jsme v uplynulém roce sledovali, jak se v souvislosti s návštěvou dalajlámy v ČR chovali vůči komunistické Číně vrcholní představitelé našeho státu: prezident Zeman, premiér Sobotka a předsedové obou parlamentních komor zvolení za ČSSD. My se naopak domníváme, že úcta k člověku, solidarita s těmi, jejichž přirozená práva jsou potírána, a svoboda jsou hodnoty, s kterými obchodovat nelze. Je správné přihlásit se k nim už na komunální úrovni,

Městská část Praha 10 jako jedna z mála v Praze vlajku nevyvěsila!!!

Atmosféru demonstrace s Amnesty International ČR a Občanským sdružením Lungta před ambasádou Čínské lidové republiky můžete nasát zde: Video vzpomínka na letošní akci Vlajka pro Tibet (Renata Chmelová – 5:03).

Podívejte se také na skvělé poslední video MOST ProTibet, autorem spotu je Jan Látal z Prahy 10.

Díla placená z veřejných peněz by měla být automaticky veřejně dostupná

Senát na své 5. schůzi projednával novelu autorského zákona. Vesměs se jednalo o transpozici směrnice Evropského parlamentu, jejímž cílem je detailněji upravit a zprůhlednit tzv. kolektivní správu práv.

Pokud by projednávání postoupilo do podrobné rozpravy, měla jsem připravený vlastní pozměňovací návrh, který obsahoval ustanovení, že veškerá nově pořízená díla financovaná z veřejných zdrojů by byla ze zákona daňovým poplatníkům automaticky veřejně dostupná. Teď je to v zákoně tak, že si to musí veřejný zadavatel sjednat, a to se často neděje.

Dnes veřejný zadavatel zaplatí za vytvoření díla z peněz daňových poplatníků, ale vzniklé dílo je pak uvolněno k veřejnému šíření spíše výjimečně. Důvodem je, že si zadavatel často předem nezajistí autorská práva. Podle mého návrhu by to bylo přesně naopak. Díla pořízená za veřejné prostředky by byla automaticky volná k veřejnému šíření. Jejich dostupnost by se omezovala jen výjimečně, případ od případu. Jedná se o desetitisíce fotografií, textů, vědeckých děl, výtvarných děl, urbanistických návrhů a software.

Uveďme si příklad: Kdyby se pražský Magistrát řídil tímto pravidlem, nemuselo by vůbec dojít ke kauze Opencard, a Praha by od počátku byla vlastníkem všech práv k jejímu užívání a dalšímu rozvoji. Takhle to veřejné poplatníky stálo dalších cca 50 mil korun navíc.

Nesystémová podpora veřejnoprávních médií

Senátoři ve středu 8. března nepřijali můj pozměňovací návrh, který jsem podávala spolu s kolegy Ladislavem Kosem (HPP11/Pir/KDU-ČSL) a Michaelem Canovem (STAN/SLK), jehož cílem bylo napravit chybu v zákoně o DPH týkající se možnosti uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u veřejnoprávního rozhlasového a televizního vysílání.

Změny prosazené poslanci Votavou a Jandákem (oba ČSSD) přijaté v Poslanecké sněmovně znamenají, že Česká televize a Český rozhlas budou smět uplatňovat nárok na odpočet DPH za pořízené zboží nebo služby ve stejném rozsahu jako komerční rozhlasové a televizní stanice.

Jako členka Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky a zpravodajka tohoto senátního tisku se obávám rozporu s právem EU. Souhlasím s tím, že veřejnoprávní rozhlas a televize mají v rámci plurality názorů českých médií klíčové postavení. Sama je považuji za souostroví nezávislosti v moři mediálně-komerčních zájmů. Zde ale řešíme jejich nesystémové finanční zvýhodnění. V Poslanecké sněmovně prošlo ve třetím čtení, aniž by bylo dostatečně zdůvodněno, aniž by byly spočítány budoucí finanční dopady a hlavně aniž by se zvážilo riziko kolize s právem Evropské unie. Soudní dvůr EU tuto problematiku řešil docela nedávno a jeho jasné argumenty nelze jen tak opomenout (judikát Soudního dvora EU ve věci C-11/15, z 22. 6. 2016). Vnímám také riziko související s možným otevřením této cesty pro další subjekty kromě veřejnoprávního rozhlasu a televize.

Můj návrh neprošel o dva hlasy. Odkaz na hlasování v Senátu zde. Senát tedy nakonec posílá novelu zákona o DPH zpět do Poslanecké sněmovny, ovšem bez nápravy nesystémové podpory veřejnoprávních médií, kterou se poslancům podařilo na poslední chvíli „protlačit“. Jedná se o bezprecedentní úpravu v rámci Evropské unie.

 

Ke svobodě patří odpovědnost a ke kouření na veřejnosti patří pokud možno úplný ohled na zdraví druhého člověka

Podrobná diskuse o úplném zákazu kouření v restauracích, barech a kavárnách probíhá v českém Parlamentu přes 10 let. Tytéž argumenty – pro i proti – se neustále opakují. V jiných evropských zemích, třeba v Rakousku a Bulharsku, se zákony mění. A to směrem k větší ochraně před škodlivými účinky kouření.
Tam, kde proběhla tato podstatná změna, se téměř okamžitě zlepšil zdravotní stav významné části občanů.
Zákaz kouření v restauracích rovná se lepší zdraví obyvatel.
Rovná se nižší výdaje na zdravotnictví.
Rovná se možnost dávat peníze ze zdravotního pojištění jinam než do odstraňování následků kouření.

Zákon, který platí dnes, vešel v účinnost 1. ledna 2006. Předtím jsme zde měli normu z roku 1989. Změny tedy přicházejí postupně, jak se říká po zralé úvaze. Poprvé po sedmnácti a teď po jedenácti letech. Změny mají racionální jádro. Zastánci zákazu kouření v restauracích si váží svobody jednotlivce a soukromého podnikání. Ke svobodě patří odpovědnost a ke kouření na veřejnosti patří pokud možno úplný ohled na zdraví druhého člověka.

Zákaz kouření v restauracích je jasné, srozumitelné pravidlo. Pravidlo, které chrání zdraví nekuřáků. Pravidlo, které chrání lidi, kteří v tomto sektoru pracují. Pravidlo, které má jistě i nepřímý, výchovný dopad. Tento jasně vymezený a omezený zákaz odradí mnohé od toho, aby si velmi jednoduše zapálili. Odradí mladé, začínající kuřáky. Odradí ty, kdo kouření považují za svůj zlozvyk, ale snadno se v zakouřeném podniku vracejí do starých kolejí.

Odpůrci nového návrhu zákona upozorňují na investice podnikatelů do stavebně oddělených prostor. Argumentuje se nestabilitou podnikatelského prostředí. Obraťme prosím tuto argumentaci.
Není stabilita podnikatelského prostředí argumentem právě pro úplný zákaz kouření v restauracích? Pokud znova schválíme výjimky pro stavebně oddělené prostory, zavedeme tím složitý systém norem, předpisů, následných kontrol, sankcí, vymáhání sankcí, rozdílné interpretace, problémy s prosazováním i dodržováním předpisů atd. atd.

Výsledkem bude jen nižší ochrana zdraví a vysoká pravděpodobnost, že my zde a kolegové ve Sněmovní budeme za pár let opět projednávat úplný zákaz kouření.
Na první pohled to zní paradoxně, ale úplný zákaz kouření v restauracích znamená v delší časové perspektivě jistotu podnikatelského prostředí.

Hlavním argumentem pro zákaz kouření v restauracích jsou zdraví a ekonomické důvody.
Zákaz kouření na pracovištích, v restauracích a barech vedl v jiných zemích prokazatelně ke snížení počtu vážných respiračních a kardiovaskulárních onemocnění. Neexistuje na to 1 studie, ale hned 47 studií. Téměř z roku na rok méně infarktů a větší komfort pro astmatiky. Znatelně menší počet onemocnění dýchacích cest.
Z ekonomického pohledu: výzkumy nám říkají, že kouření se v ČR podílí na celkové roční úmrtnosti 15 až 17 procenty. Jistě: stát na spotřební dani z alkoholu a tabákových výrobků vybere ročně kolem 50 miliard korun. Ale tato omračující částka se z naší pomyslné společné kapsy obratem vysype na léčbu nemocí souvisejících s kouřením.
Kouření prokazatelně snižuje kvalitu života a je příčinou mnoha předčasných úmrtí.

Zkušenosti z jiných zemí říkají, že bezprostředně po zavedení zákazu kouření v restauracích v řádu jednotek procent tržby poklesnou, ale brzy se naopak zvýší. Neexistují tvrdá data svědčící o tom, že zákaz kouření v restauracích by měl negativní dopad na pohostinský sektor v zemích, kde byl zaveden (Itálie, Norsko, USA atd.).

Na závěr několik čísel: 62 % našich občanů dlouhodobě vadí kouření v restauracích, hospodách, kavárnách a barech (podle výzkumu Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a výzkumné agentury Ipsos).
Zákaz kouření v restauracích si přeje 78 % Čechů.
Vedle 67 % občasných a 79 % příležitostných kuřáků by zákaz uvítalo i 39 % každodenních kuřáků.

Prosím, nestůjme tomuto zákonu v cestě. Děkuji.