Pietní akt k uctění památky obětí protinacistického odboje v letech 1939 – 1942 popravených v Praze v Pankrácké věznici
pátek 28. dubna 2017, Strašnické krematorium, Praha 10
Vážení přítomní,
sešli jsme se, abychom si zde připomněli památku obětí českého odboje. Památku našich spoluobčanů popravených v Pankrácké věznici.
Tito lidé měli svou tvář, své rodiny, své děti, svůj život i své zájmy. Přesto riskovali a položili život za druhé. Jako každému je mi jejich oběti líto. Hned vzápětí si ale s úctou připomínám slova: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“
První, co chci říci, je to, že se mi na tomto místě nedostává slov. Mlčím a skláním se před těmi, kdo byli kvůli naší svobodě posláni na smrt. Mé mlčení se poté mění v přání, aby se nic podobného v budoucnu už nestalo. Abychom i my měli sílu nic podobného nedopustit.
Druhá věc, o kterou se s vámi chci podělit, je poznání, že minulost není nikdy jen minulostí. Týká se nás, týká se naší přítomnosti. Už jen tím, že nám ukazuje, na jaké cesty se máme vydat a na jaké cesty se naopak vydávat nesmíme.
Pankrácké oběti jsou oběti totality. Oběti, které proti totalitě bojovaly. A jakákoli totalita, ať už hnědá nebo rudá, začíná pozvolna a zprvu nepozorovaně. Začíná nenávistí všedního dne, vylučováním druhých lidí jen proto, že mají určitou barvu kůže, patří k určité skupině, straně či menšině.
Vyrůstala jsem v režimu, který z protinacistických obětí dělal nástroje nenávisti vůči jiným. Hrubě se mi to nelíbilo. A tím se dostávám k třetímu bodu:
Památka na tyto statečné lidi burcuje naši paměť i naše srdce. Tyto oběti v nás ale nechtějí vyvolávat nenávist. Ukazují naopak, jak je dílo nenávisti strašné. Ukazují, že každý z nás má rozum a vůli. Rozum, který je schopen vidět zlo a odmítnout ho. Vůli, která v nás probouzí odvahu postavit se zlu na odpor a bojovat za dobré věci.
S touto dobrou vůlí prosím odsud také odcházejme.
