Vážení přítomní,
děkuji Vám za pozvání na místo, kde si připomínáme naše nevinné mrtvé. Takzvaná Sekyrárna, oddělení „II A“ v policejní věznici gestapa v Praze na Pankráci, byla místem, kde v rozmezí dvou let (od dubna 1943 do dubna 1945) zemřelo pod gilotinou celkem 1075 lidí. Z toho bylo celkem 155 žen.
Skláním se tu před jejich obětí.
Totalitní režimy se vyznačují tím, že trestají lidi za věci, které svobodná společnost pokojně snáší. Patří totiž do sféry svobody slova a svobody smýšlení. V žádné svobodné společnosti přece nemůžou být právním deliktem, za který hrozí smrt, – cituji – „projevy protiněmeckého smýšlení“ nebo „poškozování blaha německého národa nejrůznějším chováním“.
Když si chodím připomínat oběti války, snažím se dané místo aspoň trochu poznat.
Zde, v Sekyrárně na Pankráci, se popravovalo dva dny v týdnu. V úterý a ve čtvrtek. O půl deváté ráno se dotyční dozvěděli, že na ně přišla řada. Sama exekuce začínala přesně ve čtyři odpoledne. Mezitím měli čas na poslední rozloučení, dopisy a vzkazy nejbližším.
Bestiální na zdejším systému bylo to, že spoluvězni se poprav fakticky museli účastnit. Dopadání gilotiny se totiž rozléhalo po chodbách…
Hluboce mě oslovil moták jedné z vězeňkyň. Třiadvacetiletá Růžena Kodadová komentovala zvuk gilotiny slovy: „Je to vůbec nemyslitelné, že něco takového se může ve 20. století stát…“ Kolikrát si říkáme obdobnou větu my, když se dozvídáme o násilí a vraždách v současných diktaturách nebo na místech válečných konfliktů…
Růžena Kodadová byla popravena 9. září 1943. Z dopisu jiného odsouzeného se dozvídáme, že vězni, kteří přišli na řadu před ní, půl hodiny před popravou zazpívali z cely smrti Kde domov můj. Ten den bylo během deseti minut popraveno 13 Čechů.
Chci tu jako senátorka veřejně zdůraznit, že pankrácká Sekyrárna se stala popravištěm našich lidí prostě proto, že Drážďany a Berlín na Čechy prostě už nestačily. Připomeňme si, že v berlínském Plötzensee přišlo o život 677 Čechů – nejvíce ze všech evropských okupovaných národů.
Mějme k těmto mrtvým úctu. A nikdy neříkejme, že jsme národem bez hrdinů!
Sekyrárna má i svého přeživšího hrdinu – obětavého Karla Rameše, který zachránil velké množství posledních dopisů a kreseb popravených. A také unikát: časopis vytvářený odsouzenci na cele smrti. Nesvědčí tyto skutečnosti o síle lidského ducha? O tom, že lidskou svobodu nedokáže potlačit žádná diktatura ani totalita?
Nemohu bohužel skončit zde, protože pankrácký příběh má své pokračování za komunistické diktatury. Komunisté tehdy začali jednostranně zvýrazňovat oběti z řad komunistické strany. Ale co víc, následně se pokoušeli vymazat z paměti národa i Karla Rameše. V roce 1959 ho odsoudili za údajnou velezradu k desetiletému žaláři. Našli totiž u něj rukopis nazvaný „Žaluji – národní kalvárie za doby komunismu“, který měl být volným navázáním na spis „Žaluji: Pankrácká kalvárie“ z roku 1946, v němž byly vylíčeny nacistické zločiny.
Pankrác je místo, kam máme povinnost chodit, abychom si zde uctili hrdiny a nevinné mrtvé.
Odcházejme odtud prosím s vědomím, že jakýmkoli hrůzám v budoucnosti můžeme zabránit jen tehdy, když budeme hájit nejen svou vlastní svobodu, ale i svobodu druhých.
Děkuji vám za pozornost.
Pietní akt u příležitosti výročí Pražského povstání k uctění památky všech, kteří položili životy v boji proti nacismu. 4. května 2018, Vrchní soud v Praze (nám. Hrdinů 1300/11, Praha 4), Vazební věznice Praha-Pankrác (ul. Soudní, Praha 4).