I letos je na radnici Prahy 10 a na mé senátorské kanceláři vyvěšena tibetská vlajka. Vlajka se znakem slunce a sněžnými lvy je připomínkou násilného potlačení povstání proti čínské okupaci ve Lhase, po němž zůstalo 80 000 mrtvých Tibeťanů. Vlajka je symbolem solidarity s těmi, jimž se nedostává základních lidských, občanských ani politických práv.
Čínským represím a nátlaku není žel konec. V posledním roce jsme svědky těžkého utahování šroubů v Hongkongu. V čínských převýchovných táborech se dlouhodobě a velmi drasticky zachází s Ujgury. Reakce na studenoválečnické manýry komunistické Číny od vrcholných představitelů naší exekutivy bohužel nevidíme. Pročínský prezident Zeman prosazuje účast ČLR na megatendru pro dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany. Čestnou výjimkou je jedině Senát, jehož delegace, vedená předsedou horní komory Milošem Vystrčilem, navštívila ostrovní Čínu – Tchajwan – a navázala přátelská pouta s inovativní a kreativní zemí, jež se díky perfektní disciplíně svých občanů a připravenosti státu ubránila důsledkům pandemie COVID-19.
Svoboda a úcta k demokratickým institucím začíná již na komunální a regionální úrovni. Považuji za svou povinnost vyvěšením tibetské vlajky přihlásit se k havlovskému, zásadně prodemokratickému chápání zahraniční politiky a diplomacie.
Loni jsem se na pozvání kolegy senátora Pavla Fischera účastnila senátního veřejného slyšení na téma pronikání čínského vlivu v naší zemi. A co jsem si odnesla? Kromě toho, že Čínská lidová republika systematicky podrývá naši svobodu a velmi nenápadně k sobě vábí politiky i další představitele veřejného života, je třeba zdůraznit, že pohrdá těmi, kdo jí podlézají. Komunistická Čína hledá všechny způsoby, jak oslabit naši vnitřní integritu, naše sepětí se spojenci v Evropské unii i naše prozápadní ekonomické vazby. Obhajujme prosím svobodu a demokratický řád všude, kde k tomu máme příležitost!
