Evangelická farářka Eva mi při příležitosti Noci kostelů položila tři otázky:
Myslíš si, že kostel, hospoda, hřiště, jsou místa, kde se vytváří komunita čtvrti?
Kostel, hospoda, hřiště a taky škola, náměstí nebo park.
Já osobně se snažím rozlišovat mezi společností a společenstvím, tedy komunitou.
To první je trochu abstraktní. Zato komunita, to jsou sousedé a lidé, kteří se aspoň trochu znají, stýkají se. Prostě to mezi nimi žije.
Kostel – katolický, husitský, evangelický i jiný – je pro mě jedno z mnoha prostředí, kde to žije, kde se lidé scházejí, aby si vzájemně pomohli a pomáhali i druhým.
První, co mě napadne v souvislosti s kostelem, je modlitba. A taky prostor pro zklidnění, zastavení se. Respekt před krásou a řádem světa, které nevznikly samy od sebe.
Myslíš si, že člověk, který není věřící, může vstoupit do kostela, a pokud ne, co mu v tom brání?
Fyzicky mu v tom asi nikdo nebrání.
Kostely jsou bohužel otevřené často jen během bohoslužeb a to je pro ty, kdo se bohoslužby účastnit nechtějí, kdo „to tam neumějí“, možná problém.
Asi by bylo dobré, kdyby kaple a kostely byly otevřené častěji. Na druhou stranu chápu, že existují vandalové a následné opravy jsou náročné.
Myslím si každopádně, že kdo přijde do kostela víckrát jen tak, „nadechnout se“, ten se může cítit lépe a možná cítí i méně ostychu „před posvátnem“.
Co si myslíš, že lidé v kostele dělají?
Jsem sice pokřtěná, ale do kostela nechodím.
Mám ovšem štěstí, že se kolem mě pohybuje docela dost věřících lidí.
V kostele nacházejí oporu, zdroj síly pro svůj všední život, a přitom jako každý mají své starosti a bolesti.
Vím taky, že se každou neděli modlí za svět kolem, za lidi, dokonce i za nás v politice.
To je pro mě dobrý signál a jsem ráda, že taková místa a takoví lidé existují.