Můj příspěvek do projektu deníku Lidové noviny STAROSTOVÉ PÍŠÍ NOVINY na téma: To byl náš rok. Jak hodnotíte uplynulých dvanáct měsíců života města, městské části, obce či regionu? Co se povedlo a co se naopak nepodařilo? Z čeho máte největší radost a naopak? Nastala v uplynulém roce chvíle, kdy jste byli pyšní, že stojíte v čele radnice? Pokud byste mohli něco změnit, co by to bylo?
Loni jsem psala, že na konec roku se těším jako ještě nikdy. A své přání do nadcházejících měsíců jsem vyjádřila parafrází na známý úryvek z básně Vrchlického: „Za trochu klidu šla bych světa kraj.“ Bohužel za pandemií covidu se opona nezatáhla ani letos, nejistota trvala.
Přesto jsem vypozorovala zásadní změnu. S příchodem pandemie se jednalo o faktor šokující a nový. I strach z neznáma možná přispěl k tomu, že na jaře 2020 se naše země nevídaně semkla. Lidé automaticky šili roušky, které nám ve velké míře nabízeli pro potřebné, hlásily se nám desítky dobrovolníků, organizací. Jednota a soudržnost byly patrné po celé zemi, u nás v Praze 10 velmi výrazně.
Postupně se však „pandemické fungování“ začalo stávat každodenní součástí našeho života. A tak začalo ubývat velkých gest, rostla netrpělivost a nespokojenost, ve společnosti se začaly objevovat sváry týkající se především přínosu očkování. Ne, nestalo se nic dramatického, zkrátka se jen něco, co mohlo zpočátku působit jako krátkodobá katastrofa, proměnilo v šeď našich dní.
Co v takové chvíli dělat? Zní to velmi jednoduše, a přesto je to značně obtížné: normálně pracovat, plánovat, připravovat, řešit každodenní problémy a provoz. Nečekat, až se situace změní, až bude příhodnější doba. Moje práce starostky stojí na třech pilířích, kterými jsou: operativa, strategické plánování a diskuse s občany a jejich zapojování do rozvoje naší městské části.
„Covidová doba“ je nenormální a dřív či později skončí. Za normální považuju být na to připravena. Tak jsem pojala rok 2021.