Senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, jehož jsem členkou, uspořádal 25. 9. 2020 veřejné slyšení Senátu Parlamentu ČR na téma: Odolnost veřejných institucí vůči zahraničním vlivům. Vystoupila jsem se zkušeností a popisem situace Prahy 10 ve vztahu ke komunistické Číně, která je členitá a pestrá.
Vážení přítomní,
jsem starostkou MČ Praha 10, fakticky 6. největšího města v České republice. Ano, přišlo mi z čínské ambasády blahopřání ke zvolení. Současně jsem senátorka v obvodu, který se z drtivé většiny kryje s naší Městskou částí. A ano, přišla mi již reakce na některé mé politické kroky coby senátorky.
Problematika sílícího vlivu ČLR na politické dění v České republice se prolíná všemi vrstvami politiky.
Začnu jedním klišé, s nimiž se ve veřejném prostoru setkáváme.
1. Komunální politika není tolik o abstraktních hodnotách, ale o opravě chodníků, péči o školy atd.
Je to pravda, nebo ne? V Praze 10 stejně jako jinde vyvěšujeme tibetskou vlajku – a odezva z čínské strany zpravidla přijde a není milá.
Proč tomu tak je? Proč jim to není vlastně jedno? Myslím, že je nad chápání autoritářských a totalitních režimů vůbec skutečnost, že samosprávy, samosprávy plně autonomní, neovládané z centra, existují.
Opravdová, nikoli socialistická demokracie stojí na dělbě moci – na dělbě moci mezi centrem, regionálními samosprávami a samosprávami městskými a obecními. Starosta či hejtman mohou zastávat ve věcech veřejného zájmu jiný názor než vláda.
Bohu díky, že tu nemáme centralismus čínského typu. Centralismus je princip řízení, ale především účinné kontroly společnosti. Kde jsou samosprávy, tam je i svoboda a větší ekonomická prosperita.
Samospráva, subsidiární rozhodování na co nejnižší možné úrovni, rozvoj měst a obcí s pomocí, ale bez škodlivých zásahů státu je přínosem a zároveň zranitelným místem.
Nyní přejdeme k MČ Praha 10. Proberme zdejší situaci jako modelový příklad.
(2. Situace Prahy 10)
Situace Prahy 10 ve vztahu ke komunistické Číně je členitá a pestrá.
(a) Stadion)
Na našem území je stadion známého fotbalového klubu vlastněného čínským majitelem. Jako starostka musím jednat s každým, kdo mne o to požádá. Musím jednat, ovšem s jistým sebevědomím, s vědomím toho, že to má být výhodné pro Prahu 10, že to má být přínosné.
Musím jednat o bezpečnosti v souvislosti se zápasy, o hluku v souvislosti s hudebními koncerty, o parkování v bezprostředním okolí.
Přijde-li náznak (a on přišel), že se nemám jako starostka a senátorka vyjadřovat k tématům lidských práv v Číně nebo v Tibetu – a už vůbec ne na demonstraci před čínskou ambasádou – odpověď na to mám jednoduchou a ráznou.
„Do toho, co si jako představitelka samosprávy a členka zákonodárného sboru dovolím kde říci, vám, druhá strano, nic není.“
A proč? Protože nežijeme v centralisticky řízené společnosti.
(b) Škola)
Na našem území také sídlí jedna soukromá vysoká škola, jejíž součástí je tzv. Konfuciův institut.
Za minulých politických reprezentací Prahy 10 mezi touto školou a vedením MČ fungovala evidentně čilá spolupráce.
Úředníci si tzv. výhodně doplňovali vzdělání (ze školného měla užitek ona škola). Vzdělání v „tempu turbo“ si zde doplňovali i politici a pozdější lobbisti z Prahy 10.
Privilegování dané školy se projevovalo i v sociálním programu pro děti z dětských domovů. Ještě jako opoziční formace jsme prosadili, aby děti nemusely studovat výhradně právě jen na Vysoké škole finanční a správní, ale i na ostatních vhodných veřejných, církevních či soukromých školách.
Jako představitelka samosprávy ovšem nevím o jiném nástroji, který bychom mohli ve vztahu k této škole použít, než je plnohodnotné a oboustranné dodržování nájemní smlouvy.
Za sebe mohu říci, že privilegované vztahy byly zrušeny.
To, co se tam učí, jak kvalitně se tam učí a jestli se něco děje na Konfuciově institutu, který je v jiných zemích v hledáčku bezpečnostních složek, není věcí samosprávy, ale státu.
(c) Strategické kontakty)
Samospráva, i ta naše, se může díky své autonomii stát branou k pronikání a šíření čínského vlivu do naší země.
Vlastní správa věcí veřejných v obci, městě, městské části nebo kraji přináší relativně silnou finanční autonomii. Svoboda a odpovědnost samospráv je hřištěm, kde mohou padat čínské nabídky, nebo dokonce návrhy na investice.
Jako existují strategické body a strategická infrastruktura na státní úrovni, tak existují věci strategické povahy i na úrovni krajských, městských a obecních samospráv. Existují také strategické kontakty, „lidé, o nichž se mluví a s kterými se musí mluvit“.
V tom mohu posloužit opět jedním komunálním příkladem z Prahy 10, který by neměl být následován.
Je říjen 2015, a moje předchůdkyně v úřadu, Dr. Kleslová, se setkává „se zástupci čínských neziskovek a místních samospráv“. Hledali, cituji: „na Praze 10 inspiraci, jak zapojit občany do rozhodování“. http://www.celebritytime.cz/cinska-delegace-jednala-v-praze-10-art.html
„V Praze 10 se čínská delegace seznamovala s projektem participativního rozpočtu, který je unikátní aktivitou i v rámci České republiky,“ referují Parlamentní listy.
„Participativní rozpočet“ v tuhém centralisticky řízeném čínském státě? Nezní Vám to jako protimluv? Mně tedy ano.
Nepodařilo se nám na radnici najít žádný materiál, který by mluvil o účelu této návštěvy.
Tedy přesněji řečeno o žádném jiném účelu, než si vylepšit obraz v očích čínské strany.
Ale uvědomme si časové souvislosti:
Podzim 2015, kdy k návštěvě došlo, je dobou vrcholících snah jisté části naší politické scény o vylepšení vztahů s ČLR.
Za rok a půl dojde k českočínskému summitu na Pražském hradě.
Za rok se odsouhlasí ona neslavná smlouva mezi městem Prahou a městem Pekingem, vypovězená v roce 2019.
Uzavírám tím, že píár tehdejší paní starostky se vylepšil v očích Pražského hradu a různých pročínských hráčů. A to je myslím vše, čeho protřelá pražská advokátka a politička dosáhla.
Shrnutí a doporučení
Dala jsem několik příkladů nevýhodných nebo jednostranně výhodných kontaktů Prahy 10 a čínského vlivu. Dovolte mi na závěr pár zobecňujících doporučení.
1) Obranou proti vlastní skleslosti je jen zdravé sebevědomí a znalosti. Například vědomí toho, že samosprávy nejsou odstřiženy od tzv. velké politiky. Samosprávy jsou součástí našeho politického života, autonomním hráčem, který může leccos vylepšit, ale i leccos zkazit.
2) Je třeba si být vědom a pevně stát na našem zapojení do západních politických a vojenských struktur. Nehrát hru zvanou „politika všech azimutů“, protože ta se nám může velmi vymstít. Představitelé samospráv i zákonodárci musí být pozorní a odmítat zdánlivě nevinné pozornosti.
3) Obecně je třeba sledovat zájem čínských hráčů o energetické společnosti na úrovni měst a krajů, o výstavbu dopravních projektů na úrovni regionů, o optické sítě, jejichž služeb využívají státní podniky, o vše, kde je vážný veřejný zájem. Sledovat a střežit, zkoumat záměr a motivaci zájemce o tu či onu akvizici či investici.
4) Dále doporučuji:
a) U představitelů samospráv i u veřejnosti zvyšovat povědomí o čínském zájmu o nás, o ně. Z toho vyplývá
b) Pokračovat v mapování a klasifikaci čínského vlivu v ČR. Z toho vyplývá
c) Zvyšování sebevědomí role samospráv v rámci bezpečnostního systému ČR. Dovolte mi ocitovat strategický dokument našeho Ministerstva zahraničních věcí:
„Zajišťování bezpečnosti ČR nemůže být pouze záležitostí složek, které jsou k tomu výslovně určeny, ale svým právně stanoveným podílem k němu přispívají jak státní orgány a orgány územní samosprávy, tak i právnické a fyzické osoby.“
(zdroj: https://www.mzv.cz/…pdf)
A za d) Zvyšovat odolnost samospráv vůči čínskému vlivu. Jak? Osvětou a publikováním případů ovlivňování samospráv.
Děkuji Vám za pozornost.
Renata Chmelová
senátorka PČR
členka výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost