Seriál historika Jindřicha Marka k výročí Pražského povstání klade důraz na naše vlastní, často pozapomenuté hrdiny. Ano, Květnové povstání bylo opravdu významným, dobře zorganizovaným projevem vůle našich občanů zbavit se nacistického moru i za cenu vlastního života. Téměř okamžitě po tomto vzepětí ale do hry vstupuje geopolitické vměšování Rusů. Jeho následky řešíme dosud – naposledy my v zahraničním výboru Senátu.
Z naší národní a občanské paměti byli po desetiletí záměrně vymazáváni nekomunističtí hrdinové. Chovejme v úctě válečné oběti z řad komunistů – ale nestyďme se označit cílené komunistické vyštípávání ostatních obětí za nechutnost. Albert Pražák, předseda České národní rady, jež povstání řídila, po válce právem zdůrazňoval, že se ho zúčastnily všechny vrstvy obyvatelstva. Dokázali jsme podle něho světu, „že v nás nevymřelo vědomí povinnosti nestrpět žádnou porobu a vždy se jí zhostit se zbraní v ruce“.
Povstání proběhlo v pravý čas. Vypuknout dřív, setkalo by se s brutální odpovědí nacistů. I tak byla reakce německé armády tvrdá a účinná. Střih do současnosti: je opravdu nepřípadné zabývat se tak intenzivně Koněvovou sochou. Normalizační socha nemůže být symbolem květnových dnů, to je nonsens. Symbolem jsou pomníčky a připomínky odporu v pražských ulicích. Připomeňme si, že nerovná situace na bojišti vedla Pražany ke stavbě více než 1600 barikád. Na nich tváří v tvář těžké německé technice zemřely tři tisíce bojovníků a další tři tisíce byly zraněny. O pomníčky těchto hrdinů máme pečovat. Případně vytvářet nové! Tam, kde žijeme my – tam, kde žili oni, naši hrdinové – tam, kde jsme si sousedy přes propast času.
Obětí mohlo být méně, kdyby mohli povstání přijít na pomoc Američané. Nesměli a zde současně vidíme počátek sovětského a ruského vměšování do našich věcí. Předáci České národní rady byli ihned odstrčeni. Málem skončili ve vězení. Jak píše Petr Pithart, „hned druhý den po příletu košické vlády do Prahy – velvyslanec Sovětského svazu, soudruh Zorin – vzkázal po telefonu Fierlingerově vládě, že zástupci domácího odboje – Česká národní rada – se do nové vlády dostat nesmí, ačkoli jim to Beneš sliboval celou válku. (…) Stalin chtěl osvobodit Prahu sám. Domácí odbojáře a vojáky bojující v zahraničních jednotkách neměl nikde rád. Ani u nás.“
Časy se moc nezměnily. Zorin zatelefonoval; současní čínští komunisté posílají na Hrad nepodepsané přípisy. Čeština čínských vzkazů se až komicky podobá češtině německých okupantů („návštěva Taiwanu poškodí přátelské atmosféře“, „návštěva Taiwanu nikomu nepřispěje“). Vidíte, že jim nestojíme ani za automatickou opravu pravopisu? Pro výhrůžky z Ruska na adresu pražských komunálních politiků platí Pražákovo „nestrpět porobu“. Zvedněme hlas, nebuďme pasivní, ale asertivní. Rusko a Čína nejsou asertivní, jak tvrdí ministr Petříček, ale agresivní. Pochopili, že mají jakousi šanci prosadit si u nás svoje. O tuto šanci musí definitivně přijít.
Renata Chmelová
senátorka PČR za Prahu 10, Dubeč a Štěrboholy