Jsem senátorka, členka zahraničního, obranného a bezpečnostního výboru Senátu. Jsem starostka Prahy 10, která zažila „zázračný rok“ 89, nepominutelnou autoritu a pevnou zahraniční politiku prezidenta Havla v 90. letech, která dala naší zemi zakotvení v NATO a Evropské unii. A jsem člověk citlivý na nespravedlnost, pohrdání demokracií, brutální násilí. To jsou v kostce tři důvody, proč se nahlas vyslovuji k běloruskému srpnu 2020.
Ráda bych ve stručnosti připomněla povahu Lukašenkova režimu. On, stejně jako ruský prezident Putin, demokracii jen předstírá, ale ve skutečnosti ji brutálně a důsledně potlačuje. Lukašenko svoje soupeře, Viktara Babaryku a Valerije Cepkala, vyřadil z voleb na základě údajných chyb při podání přihlášky. Favorita voleb Sergeje Cichanouského běloruská policie pro jistotu zatkla. Světlanu Cichanouskou, manželku zatčeného, jako „no name“ kandidátku Lukašenko podcenil.
Paní Cichanouská šla do voleb s velmi jednoduchým programem: a) Vraťme se k ústavním a demokratickým poměrům před r. 1996. b) Uspořádejme do 6 měsíců nové a tentokrát regulérní volby. Režim krátce po uzavření nikým nemonitorovaných nesvobodných voleb vyhlásil Lukašenkovo vítězství. Různé zprávy z volebních komisí říkají, že poměr byl naprosto jiný a výsledek zfalšovaný.
Po volbách začaly Lukašenkovy bezpečnostní složky odpůrce zjevně zfalšovaných voleb v ulicích mátit. Šíření informací v době internetu jde velmi rychle, a tak byl vypnut internet a znesnadněna jakákoli komunikace. Otázka pro rozlišení, jak to tedy všechno je, je jednoduchá: Potřebuje skutečný vítěz voleb, který obdržel prý až 4/5 hlasů, jakkoli potlačovat své odpůrce? Nebo je dokonce mlátit a šikanovat v policejních služebnách? Lukašenko se usvědčil sám.
Zdá se, že Bělorusové, jejich významná část, toho mají dost. Současné dění v jejich zemi mi nedá spát ze dvou důvodů.
1/ Svoboda je nedělitelná a demokracie navzdory všem skeptikům světa přitahuje lidi víc než diktatura či autoritářské režimy. Demokracie přináší nejen osobní svobody, ale taky odpovědnost za vlastní konání, podnikání, tedy i prosperitu. Po této svobodě volají lidé v Bělorusku. Dělají to bez protiruských afektů a bez násilí. Už toho mají dost. Chci jim jako občanka České republiky a jako senátorka vyjádřit své sympatie.
2/ Smluvním spojencem Běloruska je Ruská federace, která dlouhodobě, a tím myslím přes generace, usiluje o vliv na evropský prostor. Proto narušuje dvoustrannými „lepšími“ vztahy nebo skrytým sponzorováním nacionalisticko-fašistických stran vztahy mezi státy EU. V rámci jednotlivých států pak přispívá k polarizaci společnosti. Proruské patolízaly máme i u nás, není překvapením, že mají blízko ke KSČM a Okamurově SPD.
Hybridní válka je pojem a skutečnost, která vznikla v Rusku. Bude-li vyústěním současného dění posílení vlivu Ruska v Bělorusku a jeho přiblížení k hranicím Polska a pobaltských států, bude to špatná zpráva. Zároveň ale můžou mnohým spadnout klapky z očí a rozloučí se s myšlenkou, že je něco dobrého na „politice všech azimutů“. Tímto termínem, který naznačuje, že je dobré se mít zadobře se všemi, označuje fakticky nezakotvenost, nerozlišování mezi těmi, kdo jsou naši spojenci a kdo nás chtějí ve skutečnosti ovládat nebo tu zvýšit svůj vliv.
Podporuji proto úsilí Pavla Fischera, předsedy našeho senátního zahraničního výboru, abychom usilovali o adresné sankce vůči Lukašenkovi a dalším jednotlivcům v současném běloruském mocenském aparátu. Ano, tito lidé na jedné straně zotročují své spoluobčany, na straně druhé vedou „druhý život“ na západě, vlastní tu nemovitosti nebo mají v zemích EU uložené peníze.
Jako starostka Prahy 10 jsem neváhala vyvěsit historickou běloruskou vlajku na budově naší radnice. Je to jen malý symbol toho, že na Bělorusko myslíme a přejeme mu, aby se vláda jeho věcí vrátila do rukou jeho občanů.