Vážení rodinní příslušníci, vážený zástupci ambasád, vážený pane řediteli památníků Flossenbürg, vážení představitelé pražských samospráv, vážené dámy a pánové,
stojíme u památníku s názvem Smutné jaro, díla českého sochaře Josefa Wagnera z roku 1942. Bronzová socha mladé dívky připomíná tisíce obětí druhé světové války. Připomíná památku nejen hrdinů odboje, ale všech lidí, kteří na našem okupovaném území zemřeli v důsledku zvěrstev tehdejšího nacistického režimu.
Když jsem na tomto místě promlouvala na měsíc přesně před pěti lety, v roce 2017, říkala jsem zde toto:
“Mlčím a skláním se před těmi, kdo byli kvůli naší svobodě posláni na smrt. Mé mlčení se poté mění v přání, aby se nic podobného v budoucnu už nestalo. Abychom i my měli sílu nic podobného nedopustit.
Minulost není nikdy jen minulostí. Týká se nás, týká se naší přítomnosti. Už jen tím, že nám ukazuje, na jaké cesty se máme vydat a na jaké cesty se naopak vydávat nesmíme.”
Nyní, o pouhých pět let později zde stojím znovu. Stojím zde s bolestí v srdci, že kvůli obraně naší svobody i v těchto dnech umírají nevinní lidé. Mé přání, aby se nic podobného v budoucnu už nestalo, abychom i my měli sílu nic podobného již nedopustit, se tedy bohužel nevyplnilo. Minulost opravdu není nikdy jen minulostí a letošní jaro je o dost smutnější.
Dnes si zde připomínáme památku španělských a francouzských občanů popravených v pobočkách koncentračního tábora Flossenbürg v Hradištku u Štěchovic a Vrchotových Janovicích.
Nemnoho lidí tehdy vědělo a dnes ví, co se jižně od Prahy poblíž toku řeky Vltavy vůbec odehrávalo. V těchto dvou táborech byli kromě Čechů vězněni také Francouzi, Španělé, ale i občané několika dalších evropských zemí.
Přeživší vězni z Janovic se 8. května 1945 dočkali osvobození českými partizány, vězni z Hradištka však takové štěstí neměli. Při přiblížení Rudé armády v dubnu 1945 se místní velitelé SS rozhodli vězně zastřelit nebo jim podat smrtící injekce. Po rozpuštění tábora 26. dubna 1945 jsou zbylí vězni transportováni v dobytčích vagonech směrem do Prahy. U Janovic jsou ale poblíž lesa vyhnáni z vagonů a postříleni příslušníky SS.
Všichni tito lidé měli svou tvář, své rodiny, své děti, svůj život i své zájmy. Památka na ně burcuje naši paměť i naše srdce, a to zejména když vidíme krutou realitu dnešních dní. Jejich oběti v nás ale nesmí vyvolávat nenávist. Jejich oběti v nás musí vyvolat odhodlání se nenávisti vzepřít a rozumem a vůlí se páchanému zlu postavit na odpor.
… Minulost není nikdy jen minulostí.
Čest jejich památce.