Vážení přítomní,
sešli jsme se tu, abychom se sklonili před obětmi českého odboje z let 1939–1945. Abychom si připomněli Lidice. A abychom si uvědomili statečnost zaměstnanců Strašnického krematoria, kteří část popela těchto obětí pietně shromažďovali pro pozdější dobu.
Jsou před námi tři témata. Předně: zlo a zločiny v mimořádně odpudivé podobě. Dále: osobní odvaha odpovědět zlu, nesklonit se před zlem a projevit statečnost ve prospěch celku. A konečně: zachování stop historie pro budoucí generace, pro následné poučení.
- Osobně si hrozný zločin v Lidicích připomínám básní „Mrtvá ves“ českožidovského spisovatele Viktora Fischla:
Pobili muže na jatkách / a ženy v dálku odvezli, / od prsů dítě odtrhli, / už není. (…) /
Už není, není, není, / chléb do pece již nevloží, / kuřatům zrní nenasypou, / za domkem záhon nevyplejí.
… Velké zlo nepřichází náhle, ale postupně. A postihuje nejen politiky, ale i obyčejné lidi. Demokracie se v rudou, hnědou či jinak barevnou diktaturu mění pozvolna. Když se rozdmýchává nenávist všedních dní. Když začíná převažovat bezohlednost a arogance v politice, ve společnosti i v našem osobním vztahu k sousedům. Když jsme lhostejní a mlčíme k projevům rasové, politické a jiné nenávisti. Když se chováme sobecky k slabším a bezbranným. Pamatujme na to. Totality zasévají zlo do připravené půdy. Je na nás, abychom si to uprostřed všedních dní uvědomili, abychom posilovali svou imunitu a byli ohleduplní. Abychom naslouchali svým sousedům, kolegům, ať už jsme kdokoli a kdekoli.
- Vina je vždycky osobní, nikoli kolektivní. Jsem vinna tím, co jsem udělala nebo co jsem případně opomenula udělat! Nemůžu být ale vinna něčím, co udělali jiní, i kdyby to byli moji rodiče nebo prarodiče. A stejně tak osobní je i schopnost odpovědět zlu. Skláním se tu dnes před těmi, kdo položili svůj život za druhé, i před těmi, kdo s odvahou uchovali jejich popel jako tichý vykřičník pro nás, kteří žijeme v přítomnosti. Viktor Frankl, světoznámý rakouský psycholog s českými kořeny, který přišel v nacistických táborech smrti o všechny své nejbližší, požádal kdysi ve Vídni zástup pětatřiceti tisíc lidí, aby pochopili, že od něho neuslyší ani slovo nenávisti. I když k tomu měl mnoho důvodů – při vzpomínce na svou první ženu zavražděnou v koncentráku. Doporučil, abychom si všímali a zaznamenávali pro budoucí generace příklady těch, kdo zlu ani nenávisti nepodlehli, kdo se chovali vlastně normálně – protože byli tam, kde mají být.
Připomínat si statečnost, odvahu a oběť těch, kdo zemřeli v Lidicích i jinde rukou totalitních diktatur, je naší povinností vůči minulosti. Naším úkolem v přítomnosti a pro dobrou budoucnost je být tam, kde máme být, a neutíkat bez boje. Děkuji vám za pozornost.
Pietní vzpomínka na členy českého národního odboje a jejich rodinné příslušníky, popravené a umučené v letech 1939–1945, včetně lidických mužů, zadržených mimo Lidice a popravených v Praze-Kobylisích (Pátek 27. dubna 2018, Strašnické krematorium, Praha 10)
