Otevření Makuchovy lávky a uctění památky disidenta Vasyla Makucha

Velvyslanec Ukrajiny Jevhen Perebyjnis, mne pozval na otevření lávky ve Vršovicích, naproti Ukrajinské ulici. Lávka byla pojmenována na počest Vasyla Omeljanoviče Makucha, který se před padesáti lety kolem půl páté večer na kyjevském Chreščatyku, u vchodu do domu č. 27, poblíž Bessarabského tržiště, polil benzínem a zapálil. Podle některých autorů měl přitom kromě slov o svobodné Ukrajině vykřiknout: Pryč s okupanty Československa! Bylo mi ctí se otevření účastnit. Níže si můžete přečíst můj projev a příběh tohoto muže.

Vážení přítomní,

v létě jsme si tady u nás v Praze 10 připomněli čtyři oběti invaze do Československa z roku 1968. Čtyři konkrétní civilisty, kteří zemřeli vinou ruských okupačních vojsk na území naší městské části. Čtyři malé pomníčky jsou konkrétním svědectvím našeho odhodlání, že nechceme, aby se na ně zapomínalo. Nechceme dopustit, aby nastaly takové poměry, které museli prožívat oni. Dnes se opět vracíme do roku 1968 a stavíme takříkajíc most mezi Prahou a Kyjevem. Dnes je to přesně padesát let od chvíle, kdy se pro svobodu ukrajinského národa v Kyjevě upálil Vasyl Omeljanovič Makuch. Jedenačtyřicetiletý muž se kolem půl páté večer na kyjevském Chreščatyku, u vchodu do domu č. 27, poblíž Bessarabského tržiště, polil benzínem a zapálil. Podle některých autorů měl přitom kromě slov o svobodné Ukrajině vykřiknout: Pryč s okupanty Československa!

Dnes po Vasylu Makuchovi, který si v době vymknuté z kloubů prožil svoje, pojmenováváme dosud bezejmennou lávku naproti ulici Ukrajinská. Nenápadná, užitečná stavba zkrátí cestu všem, kteří zde bydlí nebo kteří sem zavítají. Ptám se: Co bychom si z dnešního dne měli vzít?

Za prvé: přes veškerou tragičnost dějin 20. století a přes veškerou složitost násilí v sovětské říši je čin Vasyla Makucha z 5. listopadu 1968 činem naděje. Lidé jako Vasyl Makuch, Ryszard Siwiec, Jan Palach a Jan Zajíc pozvedli svůj hlas a obětovali svůj život ve prospěch druhých ve chvílích totální beznaděje a marasmu. Tyto živé pochodně si zasluhují naši úctu. Zasluhují si naši vzpomínku, zasluhují si naše úctyplné mlčení.

Za druhé: místo, kde se pan Makuch upálil, nejspíš nenajdeme v běžných bedekrech Kyjeva. Ani tímto místem ve Vršovicích, na němž stojíme, nebudou nikdy proudit davy. Co nám to říká? Možná toto: Pro svobodu se pracuje ve skrytosti. A svobodné poměry jako součást našich každodenních životů nejsou samozřejmostí. Svoboda jednotlivce je totiž těsně spojena s jeho odpovědností za druhé a za společnost. My všichni máme usilovat o spravedlnost a pokojné soužití bez útlaku jednotlivců, etnik, menšin i celých národů.

Za třetí: Poselství pánů Makucha, Siwiece a Palacha není jen věcí minulosti. V současném světě je potlačování občanských svobod bohužel na denním pořádku. A nejen potlačování svobody.

V únoru příštího roku to bude pět let, co Ruská federace zákeřným hybridním způsobem obsadila poloostrov Krym. Porušování suverenity sousedního státu je mimořádným varováním pro všechny země střední Evropy, na prvním místě pro ty, jež byly Ruskem okupovány v minulém století. Lidé i věci mají jména. Oběti nejsou nikdy bezejmenné. Jméno znamená příběh, konkrétní tvář, konkrétní čin. Někdy jde o příběhy burcující, o příběhy s vykřičníkem. Nechť si vykřičník, vyslovený Vasylem Makuchem, připomínáme co nejčastěji.

Děkuji všem, kdo se zasloužili o tuto užitečnou stavbu i o její pojmenování. Ať dobře slouží! Děkuji vám za pozornost.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *