Za solidární a pomáhající město

Zavražděný starosta Gdaňska Pawel Adamowicz byl právník, jako student práv se angažoval už na sklonku polského komunistického režimu. Své město řídil neuvěřitelných více než dvacet let. Stal se obětí pomatence, který ho bodl do srdce během dobročinného koncertu.

Vraždě předcházela výzva tzv. Všepolské mládeže z 30. června 2017. Toto obskurní sdružení promluvilo „jménem národa“ a obvinilo Adamowicze i další polské politiky z „liberalismu, multikulturalismu a hlouposti“. Vlastně ne obvinilo. Vyhlásilo jeho smrt.

Mimochodem téhož dne byl odsouzen i první český „terorista“. Jaromír Balda. Příznivec Okamurovy „Svobody a přímé demokracie“ pokácel předloni dva stromy na železniční koleje a šířil výhrůžné letáky. Chtěl u lidí vyvolat strach z muslimských migrantů. Strach, který v něm vyvolávali jiní.

Adamowiczova smrt dne 14. ledna 2019 je špatnou zprávou. A dvojnásob špatnou, pokud se z ní nepoučíme i my v Česku. Verbální násilí je také násilí. Slovo se někdy stává skutkem ve zvlášť odpudivé formě. Slovní nenávist, více než jen „šroubování přepjatých emocí“ ve veřejném prostoru, není jen záležitostí politicky rozděleného Polska.

Seznamy novinářů, aktivistů, „kteří nevyhovují“, vlastně vytváření jakýchkoli seznamů protivníků (pravice na levici, levice na pravici), to vše není v historii novinkou. V éře bleskově fungujících sociálních sítí se z nich ale staly zbraně mimořádně záludného kalibru.

Přála bych si kultivovanou veřejnou debatu. Více než „rozkřičené emoce“, více než „organizované nájezdy“ na lidi jiných názorů, bychom měli pěstovat důkladnou, někdy i ostrou, ale férovou a argumentačně podloženou debatu.

Když jsme byli v Praze 10 v letech 2014 až 2018 v opozici, přímo jsme si zakázali sahat k podobným verbálním zbraním. Ten, kdo je kritický k druhým, musí umět být kritický sám k sobě. Sebekázeň, dlouhodobá platnost výroků, které vyslovujete, věrohodnost, která obstojí napříč časem, právě tyto prvky vytvářejí důvěru. Na důvěře a moudrosti stojí budování vztahů mezi sousedy, uvnitř menších i větších komunit i celé společnosti.

Destrukce pospolitosti a politického života ohrožuje nás všechny. Na bohoslužbě za Pawla Adamowicze mne zaujal důraz na moudrost a sílu ducha v protikladu k duchu nenávisti a pomsty. Kéž oběť gdaňského starosty, po němž truchlí manželka i devítiletá a šestnáctiletá dcera, nebyla zbytečná.

Objevily se návrhy na pojmenování některé z pražských ulic po Pawlu Adamowiczowi. Chápu dobrý úmysl předkladatelů, ale než místopisná komise zasedne, tak si na starostu Gdaňska vzpomene málokdo. Případně dostane přiděleno nějakou uličku, kde před pár lety „dávaly lišky dobrou noc“.

Zkusme uvažovat jinak.

Hlavní město Praha v roce 2012 založilo obecně prospěšnou společnost „Integrační centrum Praha“ (ICP). Toto centrum koordinuje integrační aktivity a navazuje spolupráci mezi neziskovým sektorem, místní samosprávou a Magistrátem hl. m. Prahy v oblasti migrace. Sídlo má v Žitné ulici a pobočky na Pankráci, v Modřanech, na Lužinách, na Rajské zahradě a v Sapě. Nebylo by marné pojmenovat právě některé z těchto míst po gdaňském starostovi. Přihlásili bychom se tak k těm ideálům, za kterými stál i on. I my přece chceme, aby Praha byla městem nejen bezpečným, ale také otevřeným, solidárním a pomáhajícím.

S tímto návrhem jsem dnes oslovila na Foru pražských senátorů pana primátora Zdeňka Hřiba, který nápad ocenil a slíbil ho zvážit.

Sdělila jsem to i médiím na následné tiskové konferenci.

2 komentáře u „Za solidární a pomáhající město“

  1. Dobrý den,
    Zajímavý nápad, nechtěla byste někdy do Integračního centra zajít na návštěvu?

    Jiří Vízek – Integrační centrum Praha

    1. Dobrý den,
      omlouvám se za pozdní odpověď. Integrační centrum jsem už navštívila. A ještě jednou děkuji za milé přijetí a moc děkuji za práci, kterou provádíte.

      Srdečně zdraví, Renata Chmelová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *