Vážení přítomní,
setkáváme se po roce znovu u Makuchovy lávky, kterou jsme loni slavnostně otevřeli. Chceme si opět s úctou připomenout jednu konkrétní oběť lidského života a připomenout důvody, pro které Vasyl Makuch položil svůj život.
Ale nejsme tu jen pro vzpomínání. Historie pro nás bude jen tehdy užitečnou knihou příběhů, pokud se v ní naučíme číst a pokud si uvědomíme, že některé příběhy z minulosti se v jiných kulisách dějí i v naší přítomnosti.
Rok 1968 byl rokem mnoha nadějí, ale i rokem těžké beznaděje a deziluzí. Generace mých rodičů, která je generací prarodičů současných žáků základních škol a studentů středních škol, hleděla s nadějí na tzv. obrodný proces v Československu 1968.
Jakékoli šance na demokracii, občanský i ekonomický vzestup, svobodu a především vládu ve svých vlastních rukou však v srpnu 68 rozdrtily sovětské tanky. Připomeňme si, že následná sovětská okupace trvala necelých 23 let, tedy skoro čtyřikrát déle než okupace nacistická. Poslední sovětská vojska opustila naši zemi až v červnu 1991.
Do potemnělé a beznadějné situace podzimu roku 68 a zimy 69 vstupuje mimořádnými činy několik mužů v různých zemích střední Evropy.
8. září 68, ani ne 20 dní po invazi sovětských vojsk do Československa, se ve Varšavě na stadionu upaluje otec pěti dětí, devětapadesátiletý Ryszard Siwiec /rišart sivěc/.
5. listopadu 1968 se v Kyjevě pro svobodu ukrajinského národa zapaluje jedenačtyřicetiletý Vasyl Makuch. Kromě svobody svého vlastního národa podle dochovaných svědectví vykřikl také větu: „Pryč s okupanty Československa!“
16. ledna 1969 – v době po všech stránkách zcela depresivní – se na Václavském náměstí v Praze upaluje Jan Palach. Hořící pochodeň č. 1 – nebo jak jeho oběť nazvala režisérka Agnieszka Hollandová – „Hořící keř“.
25. února 1969 jej následuje „pochodeň číslo 2“ Jan Zajíc. Obětí v naší zemi bylo víc a bohužel se na ně zapomíná: Josef Hlavatý v Plzni, Evžen Plocek v Jihlavě.
Jak tyto činy hodnotit? Jak se k nim stavět? Co si z nich vzít pro dnešek?
Byly to mimořádné oběti. Byly to burcující činy, bez kterých by patrně leckterá záda byla předem ohnutější, leckterá spolupráce s totalitním režimem snadnější, leckterý občan přizpůsobivější totalitní moci. Byly to činy a oběti jednorázové, ale ze všech těchto obětí vzešlo něco nového, silného a nezdolného.
Z Šiwiecovy oběti se rodí nekompromisní boj Poláků za vlastní samostatnost bez sovětské asistence. Z Palachovy oběti se zrodil Palachův týden v roce 1989, předzvěst velkých
společenských změn a pádu komunismu. Věřím, že i oběť Vasyla Makucha přispěla k nynější obrodě ukrajinské občanské společnosti, ukrajinské politiky a Ukrajiny jako hrdého, nezdolného a samostatného státu.
Odkaz těchto obětí, které vykřikly JASNÉ NE sovětské okupaci, je aktuální i dnes.
Ráda zde znovu připomenu, že Makuchova lávka je užitečnou stavbou, ale v nenápadné čtvrti. Určitě ji nenajdeme v žádném průvodci Prahou.
Obdobně i naše péče o svobodu, naše odpovědnost za sebe, za naše rodiny, za město, ve kterém žijeme, i za stát, jehož příslušníky jsme, se odehrává většinou v šedi a mlze našich každodenních životů.
Zlomové okamžiky dějin nepřicházejí náhle. Připravují se dlouhodobě, jako vyústění procesů, na které máme – sice malý, ale bezprostřední – vliv i my.
Jako členka zahraničního výboru Senátu se znepokojením sleduji neustávající snahu Ruské federace obnovit svůj vliv v zemích bývalého východního bloku. Samozřejmě i na Ukrajině a u nás. Za poslední léta se nezměnilo skoro nic na ukrajinském Donbasu. Zdejší konflikt postupně zamrzá, okupovaný Krym zůstává Putinův. U nás jde o měkčí, ale o to nebezpečnější způsoby hybridního boje. Financování podivných médií, podpora politických stran a hnutí usilujících o rozbití Evropské unie, pozvánky pro podivné lidi na oslavy státní samostatnosti. Atd. Atd.
Přesto nikdo z nás zatím nežije v zoufale bezvýchodné situaci roku 68 a 69. Máme prostor budovat stát se silnými institucemi. Stát se spravedlivě rozhodujícími nezávislými soudy. Společnost s kvalitní ekonomikou, s nezkorumpovanou státní správou a samosprávou.
Máme na to čas, prostor i příležitosti. Prosím, abychom těchto příležitostí využívali, abychom je nepromarňovali. Abychom nemysleli jen na osobní prospěch, ale aby každý z nás pamatoval na to, co může zlepšit ve svém okolí. Přemýšlejte i o vstupu do veřejného života. To všechno je dobrý začátek pro to, aby se podobné velké oběti nemusely opakovat.
Děkuji vám za pozornost
